DMD č. 24 pro 24. 4. 2024. Téma: Vrána k vráně sedá

Všeho se vzdal, všechny svazky přetrhal, zůstal sám.
A jeho hlas zněl jako na poušti, nikdo nevěnoval pozornost bláznovi.
Pak tedy, když nenaslouchají lidé, půjde do pustiny ke svým rovným. K polnímu ptactvu, k vranám.
Odešel. A najednou chodili za ním. Naslouchali.
Další ho následovali. Procházeli spolu pustou, líbeznou Umbrií, nocovali ve slujích, nuzní jako to ptactvo.
Když následníků přibývalo, vyvstaly pochybnosti.
Nemohou mít důstojnější přístřeší? Něco pro osobní potřebu? Alespoň nějaké obutí?
Odpovídal vždycky: NE!
Po jeho smrti dospěli k dohodě. Ideál nelze následovat ve všem.
Tedy přístřeší, obutí, nejnutnější věci.
Až časem vyvstaly spory, nakolik se ideálu odcizili…

„Vyspal ses, Jakeu?“ zašveholil Boyle, očividně ve skvělé náladě. „Odpočatý na noční šichtu?“
„Jde to,“ protřel si Jake oči. „Jen do sebe hodím nějaký jídlo. Někde mám pytlík medvídků…“
„Ale fuj! Ochutnej něco ode mě. Mám nadívaný nigerijský pijavice, býčí varlata, paštiku z hryzců… prvotřídní kvalita!“
„Ne, díky,“ snažil se Jake zadržet dávicí reflex. „Medvídci budou stačit.“
„Anebo chceš něco teplýho? Mám tu čerstvý vývar, celý odpoledne jsem ho táhnul…“
„Vývar? Tak ten bych snad mohl- Panebože, proč z něj kouká pařát?!?“
„Však jsi sám říkal…“
„Kristepane, Vrána k vráně sedá mělo bejt neškodný přísloví, ne kuchařskej tip na večeři!“

„No vy vypadáte,“ zhodnotí Šumař své dva nové svěřence, vybavené nejen „kvalitní“ obuví, ale i dalšími troskami výstroje.
„Aspoň sem zapadneme, ne?“ zašklebí se Sirius. „Znáš to přísloví… no, o těch dvou černých ptácích…“
„Drzí zelenáči, výborně, aspoň se nebudeme na pochodu nudit,“ zhodnotí Šumař. „Hlavně si nezapomeňte vzít tohle,“ dodá, hodí po nich pár drobných kůstek a s falešným pohvizdováním odchází.
„Co to znamená?“ šeptá Sirius, který knihy četl jen jednou.
„Jsme v Arenu,“ vysvětluje Hermiona. „Ocitli jsme se u zrodu Lovců kostí.“
„Jdeme na Raraku?“ vykulí oči Sirius.
„Jo, asi se v těch smradlavých hadrech trochu zapotíme,“ přikývla.

Nemusel jste být pravidelný návštěvník, abyste poznal rozložení osazenstva jakékoliv krčmy. Bídákův hostinec v tom nebyl výjimkou.

I zde bylo jasně poznat, že největší opilci sedí nejblíž baru - to aby náhodou nezvětralo pivo, než jim ho Bídák donese.

Závislí na sázkách a hrách všeho druhu seděli v nejtmavším koutu - aby nikdo neviděl, jak tahají z rukávů schované karty.

Hlouček těch, kteří se chtěli bavit - nahlas a bez zábran - seděl u stolů stojících uprostřed místnosti.

A pak tu byl osamělý stůl stojící pod oknem, kousek od dveří. Když už si tam někdo sedl, znamenalo to jediné. Že má opravdu špatný den...

Řekla vrána vráně,
podívej se na ně!
Koukni na medvídky -
nechávají zbytky.

Vrána i druhá vrána měly totiž moc rády ryby. Po rybím tuku měly lesklá pírka, která se, jak jsem se dočetla na wikipedii, leskla spíš dozelena, narozdíl od havranů, kteří se lesknou domodra.
Neváhaly přistát medvědovi hned u čumáku a emancipovaně si nabídnout z kousků, které v něm zrovna neměl. Pak se buď vznesly, nebo odhopkaly, podle váhy sousta. Dělaly to klidně celý den a ještě měly pocit, že záslužně uklízejí. Vrány jsou totiž velmi inteligentní, takže je dost možné, že si o nechávání zbytků skutečně něco myslely.

"Drahý Danieli Jiří, libo-li výlet do černé díry?" nabízel Vraspír.
"Velice libo," odvětil Daniel a dodal: "Někdy přemýšlím, proč mne můj otec pojmenoval právě Daniel Jiří."
"Daniel Jiří," zopakoval Vraspír a znělo to, jako by si Danielova jména vychutnával. "Možná věděl, že budeš bojovat s draky."
"A já proč jsem se stal učitelem," kontroval Daniel cynicky.

S draky však bojoval i jinak. S některými z nich s Vraspírem po boku. Jaroslav říkával, že jsou jako dvě vrány se sebevražednými sklony. Oba měli své démony a oba měli nejlepší výsledky mezi agenty Stráže času, ačkoli k nim Daniel oficiálně již nepatřil.

"Dobrý, můžete přítelovi vysvětlit zdravou stravu? Sama na to nestačím."
"Kde to sem?"
"Nutriční ordinace."
"No jo, vrána k vráně sedá, nutrie."
"Pane, co jíte?"
"K snídani vepřového giganta s chlebem, svačím rohlík se salámem, obědvám kebab nebo burger, večeřím vepřové s bramborem."
"No, nezdravé to je. Zkusil bych postupně přecházet."
"Co to je?"
"Pufovaná rýže, kukuřičné slupky, svačím to už léta. Jak myslíte že bych vypadal?"
"Dobře?"
"Lásko, prosím, když o tom nic nevíš, nemluv o tom. Taky nic nevím o metalu."
"No tak to zkusím. Ale nebudu jíst žrádlo pro slepice, to mysli."
"No vidíte že to jde!"

"Jedním z největších přínosů sčítání je šance získat reálný obrázek o tom, kde lidé pořádají krvavé oběti. To umožňuje cílit veřejné služby tam, kde jsou skutečně zapotřebí," uvedl předseda ČSÚ Jáchym Sedlo do rozpaků představitele vedení Obětního bratrstva Arcišamanství ČR Jakuba Vránu, Karla Vránu a Jana Vránu.
Tématem společného zasedání ČSÚ a Bratrstva byla blížící se Filipojakubská (též Valpuržina) noc a příprava terénního dotazování na občanskou vybavenost obcí do třiceti tisíc obyvatel. (Pozn. v okresech Litoměřice, Česká Lípa, Ústí nad Labem, Děčín a Liberec už nežije nikdo, tudíž do této kategorie spadají všechny obce.)
"Fajn," uzavřel diskusi arcišaman Vít Otylý.

„Je schopný jít do asijské restaurace a objednat si smažák.“
„To nic není. Vzal jsem ho do Port-au-Provence –“
„To je ten Gaultierův michelinský podnik?“
„Ano. Deset minut koukal do lístku a pak povídá číšníkovi: Máte bagetu? Ten chudák se vzpamatoval obdivuhodně rychle. Říká: Oui, monsieur. Prý: Tak mi jednu přineste a vezměte s sebou majonézu.“
Harry se naklonil přes Dracův talíř lanýžových raviol a tázavě se podíval na Siriuse.
„Nepůjdeme si sednout na bar? Ti dva si zatím můžou povykládat, jaké zásahy kdy utrpěl jejich gastronomický jemnocit.“
„Dobrej nápad. Viděl jsem tam buráky v barbecue těstíčku.“
„Paráda. Spravíme si chuť.“

Objevovali se už v jejích nejstarších vzpomínkách. Jeden či dva, někdy více, černí ptáci seděli na větvích a tiše jí pozorovali.
Když byla starší, všimla si, že se počet jejích ptačích společníků lišil. Obyčejná rána viděla jednoho. Když se v noci snažila plížit na seník nebo chtěl dát mlynáři myš do kapsy, bylo jich hned sedm.
Dříve si myslela, že to tak má každý. Pak jí Hanina od sousedů řekla, že je s těmi vranami divná a Bohdanka jí za to vlepila facku.
Její maminka neřekla nic, zato maminka Haniny jí vyplísnila. "Holky hloupé! Ani vrány to nejsou, ale krkavci!"