DMD č. 30 pro 30. 4. 2024. Téma: ...a zbytek je historie

"Tyjo, já ale vůbec nevim, co psát. Copak jsem spisovatel? Já leda obrázky, když mi někdo udělá scénář, ale rozumíš, můj živel jsou tužka, pastelky, vodovky, tablet... se slovama to neumim. Slova jsou zrádný. A jakou přezdívku? Má mně to nějak vystihovat? Má to být vtipné? Nebo něco hlubokého, intelektuálního? Aby všichni viděli... ne, přestaň se předvádět, něco tam bouchni, vždyť je to jedno, v tom davu se ztratíš (právě, je tam lidí jak na Václaváku, nikdo si tě nevšimne - a je to dobře nebo špatně?)"
"Neštvi a piš!"
"Achjo."
Takže sosaci net. Vytvořit účet.

A zbytek je... však víte.

Na nábřeží zastavil kočár. Pár hnědáků netrpělivě pohazoval hlavami, když Katherine Miltonová vystoupila. Ruce skrývala v kožešinovém rukávníku. Z šedé oblohy se sypal sníh. Halil přístav do krajkového závoje.
K molu přirazil člun. Syn jí vykročil vstříc. Objala ho.
Frances taktně odvrátila zrak.

"Frances!"
Přátelský stisk ruky.
Z kapsy vylovila tlustou obálku.
"Od Toma."
Ve tváři se mihl úsměv.
"Jaká byla plavba?"
"Úspěšná. Nakonec."
Nebylo třeba říkat víc. To podstatné už jistě věděla ze synových i bratrových dopisů.
"Pane Miltone, máte mé svolení zůstat na břehu."
Zaslouží si pár dní s rodinou.
Než ho zase odvede na druhý konec světa.

„Se budou jednou šeci za břicha popadat, až budeme vykládat historky, co sme s tim architektem zažili,“ rozumoval Hagrid nad pergamenem s plánem domu. „Ale nakonec šecko dobře dopadlo. Baráček bude krásnej.“
Olympa povytáhla obočí. „Drrahoušku, v souvislosti s domem, mám prro tebe dvě zprávy. Jednu dobrrou a jednu horrší.“
„Sem s tou dobrou!“
„Zdá se, že v létě budeme ten dětský pokoj oprravdu potřřebovat.“
Hagrid se rozzářil! „My budeme chovat?!“ Vlepil Olympě pusu a zarazil se. „A co teda ta horší zpráva?“
„No… budeme muset znovu za tím hrrozným člověkem. Aby dětský pokoj zvětšil. Nebo rraději vyprrojektoval rrovnou třři.“

Koťátka se vytratila, rozletěla a uplavala. Ryšavé na čtvrtý chlév bušilo marně.
Z Matejova těla se uvolnil utrejch. Sžíral ho dřív, než ho Svět vyhnal zpátky domů. Ale mohl to způsobit i kus seschlého masa za okenicí.
Celá vesnice se rozkašlala. Někdo nadlouho, jiný krátce.
Anča přestala být výjimečná. Když skončil její kašel, dodýchal i Mišo.

Alkonost s tělem páva, s hejnem vran za ocasem, vzala chlapce v peřince a odnesla ho do bezpečí.
Kříž na Katinom prázdném hrobĕ nikdo nezvednul. Počátky pokračují.
Zasáhlo to celý Svět, ale konec to nebyl.
V Dolině se usadili medvědi.
„…veď sa oni stratia…“

Nepálská dobrodružství odnesl vítr. Monzun zahladil stopy.

Sedím na dvorku. Schází mu výhledy, hory i prach. Kolem se povalují moje koťata. Vrní. Úplní plyšáci!
Moment, beru zpět. Tmavohnědé začíná mrskat ocasem. Černému něco přelítlo přes nos. Prská. Hnědý vytasil drápy a skočil na bratry.

Až budou větší, vezmu je s sebou. Ať vidí, že svět není jen prosluněná terasa u nás za domem. Jsou místa, kde kočičí život nestojí jedinou misku mléka. Nakonec, ani ten lidský.

Hlasitě vzdychnu a jdu kluky odtrhnout od sebe. Musím se smát. Výchova divokých, věčně špinavých tmavovlasých dětí se tak či onak stala mým osudem.

Tři koťátka rostla jako z vody. Brzy jsme začali řešit nevyhnutelný problém. Mikeš sice své potomky hbitě cvičil, ale tak nějak bylo jasné, že trvale je kolem klubovny ochoten tolerovat jen Nevěstu.

Zrzavý kocourek jako jediný zdědil Mikešovu dlouhou srst. Po neznámém předku zdědil také křivé nohy a pomačkaný obličej. Odvezl si ho výstřední pán na koštěti. Bohužel brzy zemřel - ale než jsme se o všem dozvěděli a pro kocoura přijeli, adoptovala ho jakási školačka.

Černou zelenookou kočičku si vzala jedna stará paní ze země Taškářů.

A poslední, malého černého kocourka, dostala ševcova rodina z Hrusic. Pojmenovali ho po otci.

Zde leží počátek všeho, DMD. Biologický otec tvůrčího zápalu, nejistá konstanta moderní doby.
DMD je kapitola sama pro sebe, kde vrána k vráně sedá. Nemusíte mít pracovní obuv a můžete pracovat - tedy při plném vědomí psát. Každý ovšem na vlastní pěst, neboť dobře známe herní princip.
Jako nápověda slouží téma, které bývá často viděno z jiného úhlu pohledu. Osvědčilo se myšlenky protřepat a nemíchat.
DMD není žádná slepičárna. Skvělí autoři už zde spustili kotvu a patří mezi bezpečné známosti. Není tu žádný podvodník, co by vám podsunul kočičí zlato nebo nabídnul otrávené jablko. Pokud by někdo porušil respektující výchovu, uslyší: Jsi-li sobec; opusť obec! Neodejde-li, zazní: Uhoď ho, nemá žádné kamarády! Když přesto neposlechne, čeká ho defenestrace.
Mnozí jako první čtení po zveřejnění drabble hltají komentáře. Já sama také. Ostražité babské ucho uslyší všechny hlasy. Díky vodnímu příměří není DMD úsekem častých nehod, ale je soutokem tolerance a porozumění. Je srdeční záležitostí. A jak víme, srdce je párový orgán.
Poslední duben je jako poslední vlak domů. Někdo se možná bude bez DMD cítit nepatřičně jako gumička na poušti, nebo bude smutný. Jiného čeká velký flám. Nás všechny pak výběr z hroznů v podobě nejlepších stoslůvek.
A zbytek je jen historie.

Poslední vrtná souprava odjela. Nakonec toho sajrajtu nebylo tolik.
Seděli na dece pod jabloní, kousek od ústí Rudolfovy štoly a koukali na Tisový pahorek. Prám zase někdo odřízl, ostrůvek osiřel. Stíny byly v bezpečí.
„…já jí napřed moc nerozuměl, myslel jsem, že se mi zdá,“ Gupta se otočil k tátovi. „Než jsi ji taky uslyšel.“
„Ten vláček mi dala babička Sára. Říkala, že pomůže,“ Petr bezmyšlenkovitě točil vagonkem. Krystaly se rozsypaly do trávy.
Jemná vlákna pod povrchem se zachvěla.
Mandžů vstala, natáhla ruku a utrhla jablko. Opřená o kmen se s úsměvem zakousla do šťavnatého plodu.
Hrdá. Dojatá. Bez Hnutí.

„Jak se cítíte, mladý pane. Netáhne vás to někde? Jste spokojený? Ten oblek vám moc sluší.“
„Vážně?“
„Přece bych vám nelhala. Tak jak padne? Zkuste se narovnat,“ radí švadlena.
S mladíkem se napřímí i jeho sebevědomí.
„Ivan vypadá jako kavalír,“ překvapeně zjišťuje služebná, ale nahlas nic neříká.
„Opravdu už je mladý pán! Ještě nedávno si hrál s vláčkem. Zbytek dětství je historie. Teď už může do společnosti,“ přemítá nostalgicky matka.
„Ukaž,“ babička si posune brýle a kontroluje kvalitu látky a ušití. „Nostalgie a snění k ničemu není,“ povzdychne si, avšak také ne nahlas. Je totiž nejen praktická, ale i moudrá.

Legenda praví, že země se mohutně otřásla, listí ze stromů opadlo a voda vyschla, že i ryby v ní se zalknuly.

Otřesy rozlomily starodávné město vejpůl a lidé se dali na marný útěk.

Domy se hroutily v haldy kamení a věže pnoucí se nad tržišti se lámaly jako sirky. Palác se jako dávná civilizace ztratil v hlubinách času. Lesk zlata a drahých kamenů vystřídal prach a suť. Myšlenky vyhasly jako poslední volání ztracených.

Stojíte tu bezejmenní v zapomenutém městě na stráži dějin, přehlížení, neznámí. Hleďte do tváře historie, té, ve které nejste.

Probuďte se padlí, abyste se opět světu připomenuli.