O kocourovi Mikešovi

Tři koťátka rostla jako z vody. Brzy jsme začali řešit nevyhnutelný problém. Mikeš sice své potomky hbitě cvičil, ale tak nějak bylo jasné, že trvale je kolem klubovny ochoten tolerovat jen Nevěstu.

Zrzavý kocourek jako jediný zdědil Mikešovu dlouhou srst. Po neznámém předku zdědil také křivé nohy a pomačkaný obličej. Odvezl si ho výstřední pán na koštěti. Bohužel brzy zemřel - ale než jsme se o všem dozvěděli a pro kocoura přijeli, adoptovala ho jakási školačka.

Černou zelenookou kočičku si vzala jedna stará paní ze země Taškářů.

A poslední, malého černého kocourka, dostala ševcova rodina z Hrusic. Pojmenovali ho po otci.

I to se stalo tenkrát na té mnichovické pouti. Sluníčko hřálo, muzika vyhrávala a Mikešovi se udělalo tak krásně u srdce, až se z toho dal do tance. Čuník Pašík, samozřejmě, nemohl se nechat zahanbit a hned taky na zadní nožky a krok sum krok a dokola. Tak se tam ti dva nakrucovali jako baronka Fišpatrónská s baronem, Pašík kvičel do taktu, lidičky se zastavovali, smáli se, ba i leckterý strejc s tetou si taky skočili rejdováka. A jedna babička, co to viděla, povídala: "No to jsem si nemyslela, že se toho dožiju, aby lidi tancovali, jak jim prase píská."