DMD č. 16. pro 16. 4. 2026. Téma: Zažraný čtenář

Myslím, že mou situaci důvěrně znáte. Jsem čtenář, ale času, prostoru a sil na čtení radikálně ubylo. Dřív jsem byl schopný sednout si odpoledne ke knize, ale ta odpoledne teď trávím v podobě prolejzačky, animátora, turistického průvodce nebo kuchařky - podle toho, co si okolnosti žádají. 
Také jsem čítával večer, ale uspávání Červenky probíhá za mdlého osvětlení a moje oči už nejsou, co bývaly.
Co zbývá, než čtení ve veřejné dopravě. Začal jsem jezdit do práce a z práce tramvají, protože cesta trvá 25 minut namísto 7, a dá se tak slušně číst. Když přejedu, mám ještě zastávku na čtení navíc.

Alfred Reuß se nemrzel, že jeho žena sdílela vášně profesora Mužáka. I paní Mužákovou těšilo, že může psát romány, zatímco manžel probírá rozdíl mezi holubí šedí a blankytem s kýmkoliv jiným.

Žárlivost objevil, až když narazil ve vlastním bytě na Antonína Dvořáka (bez saka a kravaty!), jak požaduje: "Ještě jednou." I když nešlo o nic romantičtějšího než Märchenbilder pro klavír a housle.

Když se doslechl, že se Pepi Mánes vsadil s Purkyněm, kdo ji bude malovat, zasáhl a požádal Hippolyta Pinkase.

Anynka Reußová náruživě vítala jakoukoliv kulturní činnost.

Jenom když Alfred chtěl, aby si spolu četli, pokaždé ji rozbolela hlava.

ladění - disharmonizování

Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv! - Jen sem kvůli tomu nechoď, nebo před tím buď překvapen!

loutkohra - člověkopráce

dnes nezapomeň zemřít - zítra se zapomeň narodit

vánoční drabble - velikonoční román

sečtěme se - odečtěme se

osamělé vrznutí - společná sexuální abstinence

polibek slunce - přednepříjemnost měsíce

paradox - normální dojem

padák - leták

hošku, hošku, brzdi trošku - stařeno, stařeno, pořádně přidej

kdo hledá, toho najdou - kdo nachází, toho budou hledat

proroctví - protimlčení minulosti

my chceme pohádku - oni chtějí horor

v dobré víře - vně špatného kacířství

vyžehli to - dozmuchlej to

nóbl - buransky

kandidátka - nezájemce

zažraný čtenář - postící se analfabet

Alternativní nápady vítány…

"Otoč se!" Tentokrát jim neutekl. "Podívej. Co vidíš?" Neschoval se. "Její tvář..." Zvráceně se smějí a stránku po stránce mu ji cpou do... do pusy. "...ti sny zrcadlí." Zkáza. Naprostá. Svět se bortí a on je nositel té zkázy. "Uvěř že jsem kdekoli." Mohlo to být všechno jinak. "Světlem dán." Mělo to být všechno jinak!

Je přejedený. "Máš co sis zasloužil, Michaeli." Raději by nebyl. "Protože seš slabej." Zničili jeho svět. "A nás je víc." A všechny v něm.

Potom filmaři odjeli. Nakonec dosáhl alespoň trochu svého. Jeho jméno už se v titulcích neobjeví.

Přeci jen vyhrál. Vítej Happy Ende!

Felix má kamarády všude. A někteří toho občas hluboce litují. Vytáhlý blonďák v lelonkách na ně kupříkladu zíral skoro vyděšeně.

"Psal jsem, že se stavíme," upozornil ho Felix.

"Ale ne kdy. Mě se to teď to... nehodí. Dělám na velkým projektu. Jsem až po uši zahrabaný v domunmetaci..."

"Kvůli nám se vyhrabávat nemusíš," uklidnil ho Felix a rázně mladíka odsunul stranou. "Jen nás ubytuješ a můžeš zase pokračovat v četbě. Ale brej den vinšuju."

Poslední větu provázelo ženské zaječení. Felix vykoukl z místnosti, kam před chilkou vdusal a zašklebil se na mladíka.

"Ta tvoje dokumentace má moc pěknej přebal," ohodnotil. 

V Ellas Market všichni oněměli. Martha ředitelkou policie?

Kapitán Konopásek se rozesmál: "Vtípek! Všichni jste začteni."

To bylo pochopitelnější, zatkl je nesčetněkrát. Novinkou bylo jen to, že teď sebral i malou Eleni a zkusil nasadit pouta průhledné bílé postavě. "Sakra, šachy hrát může a želízka jí nasadit nejde?"

"Ona jen ukazuje, kapitáne," vysvětlila Eleni. Takže průhledná bílá postava směla nastoupit do policejního antonu bez pout.

V cele, kam je zavedli, potlučený a otrhaný René Ocelot předstíral, že čte noviny. Měl je obráceně.

Policejní pes mu skočil na klín a začal noviny zaujatě ožužlávat.

Kapitán psa okřikl: "Ťapko, fuj! Nežer to!"

U lesa je taková ta strmá propast, skoro bezedná, a pár metrů pod okrajem v ní ze skály roste cosi mezi malým stromkem a silnější větví. Té větve se jednou rukou drží děda, ve druhé ruce má knihu a spokojeně si čte, absolutně pohroužen, až nevnímá okolí. 

Najednou se nahoře objeví mladík, po břiše se opatrně připlazí ke kraji propasti a volá dolů: „Dobrý muži, slyšel jsem, že prý jste kouzelný dědeček!”

Děda se pustí větve, nasliní si prst, obrátí stránku v knížce a jak se znova chytá větve, povídá: „By mě zajímalo, kam ti mladí chodějí na takové blbosti!”

Viktor je zažratý čitateľ mimozemských záležitostí. Práve sleduje prvoky v mláke tak ďaleko od Runaterry* ako to len ide. Planéta jednoduchá, prvoky ako nič na Runaterre. Díkybohu.

Myšlienky planktónu však burácajú známym kozmopolitným revom: „Chňap! Bi! Preč! Pich! Drap! Ham!"

Brrr. Presne takého pachtenia chcel ušetriť ľudstvo. Podľa Jayca by potom však ani jemu samému nezostalo nič zmysluplné…

Obzrie si vlastné kontúry. Keď na svoju podobu nemyslí, je znova pomerne ľudská.

Koľko vplyvu tu má jedno na druhé? On poľudšťuje meňavky, Jayce antropomorfizuje jeho. Možno vesmír sám fakt vypľúva hovoriace tigre.

„Tak dobre. Pôjdem sa tam s tebou pozrieť. Spokojný?“

Obrovský dík si při nečekaném nálezu zasloužil bagrista Eddie Fogarty. Když na lopatě bagru našel promáčený kožený sežvýkanec čehosi, rychle jej zakryl vlhkou hlínou a zavolal do místního muzea. Zachránil tak nález desetiletí. 
Žaltář s počátku 9. století hodili do rašeliniště nejspíš mniši z nedalekého kláštera, aby jej ochránili před severskými nájezdníky. Ostatně, nebyl to první a určitě ani ne poslední nález z Faddan More.
Restaurátory čekala piplačka. Stránky byly prožrané červotočem a plísní dávno před tím, než se ocitly bez kyslíku. Červotoč byl tak nejspíš poslední, kdo si pročetl kompletní text.
Původní odhad oprav se protáhl o dvacet let. 
 

Thomas měl právě spoustu prostoru na přemýšlení. Jenže i kdyby byl s to vymyslet nějaký geniální plán úniku, pořád mu v cestě bránily provazy.

Takhle to nemůže skončit, pomyslel si. Ti, o kterých vypráví proroctví, přece vždycky nějak dojdou cíle. Věštby musí dojít naplnění, osud si vždycky najde cestu. Nebo to byly jen pohádky pro děti?

„A tady v téhle knížce má hrdina na své straně celý pantheon. Stačí mu vědět, koho z bohů požádat o pomoc,“ vyprávěla mu tehdy Helena. Ta holka pro knihy kolikrát zapomněla i na jídlo.

Škoda, že si nebyl jistý, čí zázrak by zrovna potřeboval.