Forgotten Realms

Otrok chtěl vykřiknout, ale hlas se mu zadrhnul. Vetřelec přiložil prst k ústům a z váčku u pasu vylovil stříbrnou minci. Otrok ji zachytil za letu, prohlédnul si symbol na líci a hbitě ji schoval kdesi v záhybech šatů. Potom pomalu přikývnul a odemknul dveře do komnat svého pána. Cizinec pomalu vstoupil. Jakmile ho pán domu spatřil, zesinal. Muž ale na nic nečekal a bezhlučně přiskočil. Vzduchem se mihla zubatá čepel a zakousla se do krční tepny. Jediné zavíření pláště a vrah se rozplynul. Jediné co po něm zůstalo, byla mince se symbolem lebky věnčené krvavými slzami v kapse otroka.

KŘACH! Dveře se rozpadly na myriádu třísek a muž, který jimi proletěl, již nevstal. Na ohromného Barbara se sesypala hrstka podnapilých hostů Palaše a Arumn Gardpek za nálevním pultem zmučeně zavřel oči. Když to neuvidí, nebude to pravda.
Wulfgar se ohnal svým válečným kladivem, Aegisův tesák zazpíval bojovnou píseň a udeřil do hrudníku nejbližšího protivníka. Světlovlasý hromotluk se změnil v pohyb nohou a rukou a nikdo jeho ranám neuniknul.
BUM! KŘUP! PRÁSK!
Palaš se měnila k nepoznání, jako každý večer.
Wulfgar nikoho z nich neviděl. V jeho očích byli všichni Errtu.
Každý bojuje s démony jinak.
On vytlouká klín klínem.

Posledních patnáct let svého života zasvětil hledání nesmrtelnosti. Odpověď našel až u Rudých čarodějů z Thay. Koruna Rohů. Artefakt ukrývající poslední zbytky esence Pána Kostí. Musel ji vypáčit z kostnatých prstů nějakého liche, který se s ní jen těžko loučil.
Rituál popsaný ve svitcích z Doby Nesnází probíhal tak, jak měl, do okamžiku, kdy si korunu nasadil na hlavu. Zhroutil se v bolesti, jak se mu maso začalo loupat z kostí.
Stíny z temných zákoutí místnosti zavířily vzduchem a zahalily kostlivce do rubáše. Ve vyhaslých očních důlcích zahořel plamen.
Myrkul vstal a usmál se: „Snad sis nemyslel, že mi unikneš?“

Celé dny v pustině na Páteři Světa nespatřil živou bytost.
Buď dosáhne cíle své cesty, nebo se nikdy nevrátí.
Jednu noc našel rozsápaného verbeega.
Sledoval stopu mířící do skal.
Nad ránem vyplašil mladého bílého wyrma z hnízda.
S východem slunce mu zabořil kopí do krku.
Pomocí dřeva a trav, které dostal od šamana, rozdělal oheň.
Dýkou rozpáral šupinaté tělo a z útrob vyrval kouřící srdce.
Prýštící krví uhasil oheň a směs krve a popela nabral do dřevěné misky.
Za oslavných písní k Uthgarovi Otci Bitev začal kreslit posvátné symboly na obnaženou hruď.
Toho dne se stal válečníkem kmene Velkého Wyrma.