Moby-Dick (Bílá velryba - Herman Melville)

Možná, že Bůh odpustí člověku zpupnost. Dal mu přece zemi, aby jí vládl. Ale nedovolil mu ji poznat.
Chce-li Bůh člověka potrestat, obdaří ho odvahou. Jako kapitána. Činila jej velikým, strašným a slepým. Pro svůj cíl neviděl zlá znamení. Bůh ho srazil k zemi, protože chtěl vyrvat přírodě tajemství dříve, než byl shledán hodným.
Toho strašného dne bylo snadné věřit, že přízrak, který jsme pronásledovali, je strašlivý leviathan. Ale dnes, sám a potmě, vidím, že chránil zemi před zpupností člověka, který z masa, krve, kostí a tuku jeho druhů stvořil svět bez tajemství.
Možná, že Bůh člověku odpustí. Velryba ne.

Hladina se zčeřila a moře z hlubin vyvrhlo svůj hrůzostrašný opus magnum. I já, kdož jsem stál na palubě samotné Pequod, jsem byl potřísněn krůpějemi slané vody – posádka člunu musela být promoknuta na kost.
Zdáli jsem pozoroval, jak se člun zhoupl na vlně a zavrávoral. Mořeplavci kolem mne křičeli. Byl bych řekl, že je přes dunění moře nikdo na tu dálku slyšet nemohl, ale odrazu se ve člunu vztyčil Kapitán, pozvedl Fedallahovu harpunu a posedle zařval: „Konečně tě mám, ty proklatá rybo!“
Jeden z veslařů ještě zvolal: „Kapitáne Achabe, to není ryba, je to-“
A pak se Kapitánem stal Starbuck.