DMD č. 12. pro 12. 4. 2013. Téma: Otisk

Sleduji změnu v jeho tváři.
Překvapení. Zmatení. Vztek.
„Na co ještě čekáte? Chcete to písemně?“ hlas se mi chvěje zlobou.
„Slečno Willburová, snad jste nezapomněla, že brzy proběhne svatba,“ jeho slova zní jako by práskal bičem. „Nehodlám u své choti tolerovat takovéto chování.“
Namáhavě vstanu.
Už nejsem otrok.
„Slova si nechte pro ty, co o ně stojí. Zde nejste vítán,“ zavrčím na něj, napřímím se.
Unikne mi chvíle, kdy se pohne.
V jednu chvíli stojím, v druhé klečím na zemi.
„Už nikdy v mé přítomnosti nepoužijete takovýto tón,“ vyštěkne a práskne dveřmi.
Jsem sama.
S otiskem jeho dlaně na tváři.

Žádný bráchovo a Šimonovo kamarády jsem neznala a z toho, že pojedeme na výlet v pěti, jsem byla dost neklidná.
Ale vypadali sympaticky, jak stáli na nádraží a vstřícně se usmívali. Ten tmavovlasej, Daniel, měl v očích něco povědomýho. Otisk přestálýho smutku, opuštěnosti, takovej, jakej museli mít Jeníček s Mařenkou, když zjistili, že jsou v lese sami.
Stejnej smutek, jakej má v očích Šimon.
Jenže z Daniela jsem cejtila, že už je z toho lesa venku.
A Šimon v něm pořád bloudí.
Ten den jsme se hodně nasmáli, a to bylo dobře, protože smích vyhání smutek z očí.
Na chvíli.

„Slečno Doyleová!“
Ludlow jí zacloumal ramenem.
„Slečno Doyleová! Frances, probuďte se!“
Jen cosi zamručela z polospánku a přavalila se na druhý bok.
„Slečno Doyleová! Probuďte se! To je Skřivánek! Náš Skřivánek!“
Prudce se posadila. Zamžourala na bocmana slepenýma očima. Hlava jí třeštila. Promnula si čelo. Elliot a dva přeživší námořníci ještě spali.
„Kde?“ Zeptala se zmoženě a zvedla se na nohy.
„Támhle. Tři čárky na levoboku.“ Ukázal Ludlow. I přes únavu vtištěnou ve tváři mu v očích svítily radostné jiskřičky. Podívala se tím směrem. Měl pravdu. Ani ne míli od nich se na vlnách houpala malá, černá fregata. Byli zachráněni...

Zůstali jsme tu sami dva můj králi
Když moji matku bohové nám vzali
A že jsem její věrný otisk způli
Do lásky nečisté jsme spolu vpluli
A že jsem věrný otisk taky tvůj
Tím víc je naše láska fuj
Jenomže jak mám vášni odolat
Když milovat otce káže věčný řád
Že jsou v téhle lásce jasné hranice?
Zakázané ovoce mi chutná nejvíce
Rychle si tělo zvyká na rozkoše
Žár lásky vášnivé bys rozdmýchal i v soše
Jen jednou za čas vzpomenu si
Že se mi naše láska hnusí
A že si hnusím sebe samu
Tak moc bych chtěla zpátky mámu

Ráno vesnice vypustila tři pátrače. Stopy cizáků spadlých z nebe byly jasně čitelné.
První se usmál. Naivní cizinci! Do západu Hvězdy-Slunce je dostanou a pak je prales pohltí navždy. Jako ty před nimi.
***
"Gener-Gwen, jsme sledováni."
"Já vím."
"Co budeme dělat?"
"Budete urychleně pokračovat směrem k lodi. Já vás dohoním."
***
O tři hodiny později se stopaři otočili a běželi zpátky do vesnice. Stopy cizáků zmizely, jako kdyby je opravdu pohltil les. Objevily se jiné. Ten obrovský drápatý otisk bude První vidět v duchu do smrti.
***
Na stromě nad nimi Gwen přestala pacifikovat největšího místního predátora a pustila ho na svobodu.

Přemysl a Vladislav si po několikáté pročítali listiny se zlatou pečetí – byli v zásadě spokojeni, i když jim bylo jasné, že prosazení sepsaných ustanovení jim dá ještě mnoho práce. Otisk pečetidla císaře římského sice dodával jistou vážnost, ale Přemysl I. Otakar si živě vzpomínal, jak jeho otec dědičnost trůnu vůlí císařskou ustanovenou neobhájil. Naopak si byl vědom toho, že některá fakta bylo vhodnější zatajit, ta o možnosti volit hlavu státu hlavně pánům z Lemberka a z Lipé.
Vladislav Jindřich byl, coby právoplatný markrabě moravský, zmatený jen z jedné věci. Měl nárok na Mocran et Mocran. A netušil, co to je.

...cukrovka.
Nastoupila k vzdělávání
v místním malém ústavu
a zpočátku všichni kluci
zdáli se jí na hlavu.
Jenže pak si všimla JEHO!
Bude z toho románek?
Dobrodružství s happyendem
z amerických čítanek.
Ten kluk byl fakt hodně zvláštní
neb se stranil slunce svitu,
a ta holka? Krásná Bella,
doplňme si z koloritu.
Jenže je tu jeden háček,
výtka značně praktická,
Edward, to byl pěkný ptáček!
Láska? Chyba faktická!
V reálu děl: "vítej v klubu"
a že neměl žádný cit,
zanechal jí otisk zubů,
když ho chtěla políbit.
Jenže business vyžaduje
co nejvíce vydělat
a tak milá Meyerová
musela to předělat.

Třísk!
Prásk!
Kámen se koulí sutí.
Třísk! Prásk!
A další!
„Tak co? Máš něco?“
„Mám akorát tak koprolit...“ zavrčím nevrle. Pokládám kladivo a otráveně si sedám na solidní kus vápence. Drze z něj na mě zírá nějaká mechovka. Ošklivá... Samozřejmě všechny ty bioložky a ekoložky, co nepoznaj žulu od břidlice, už něco ucházejícího našly a já mám kulový. Kolik kamenů už jsem zahodila, radši nepočítám. Automaticky sahám po dalším kousku. Ledabyle ho otáčím v dlani. Nic. Tak si aspoň třísknu...
Třísk! Prásk!
Kámen se rozletí na dvě půle. Jedna se ztrácí v nenávratnu, z druhý na mě poulí oči trilobit.

"Mé dámy, bylo od vás tak milé, že jste na nás počkaly," paní Palmerová rozverně poklepala jednu ze svých společnic vějířem po rameni. "Víte, pan Palmer, hehe, on je někdy tak legrační..."
Obě dámy se sladce usmály, roztomilost sama.
"Dovolte, představím vás... Dorothy...! Dorothy Thomasová. Mrs 'Lice a Mrs Lucy Ottercat." výměna pukrlat
"Ó, těší mě. Kdepak jsou vaši pánové? Jsou bratři? Nebo cousins?"
"Prosím?"
"Inu, pan a pan Ottercat...," usmívala se přihlouple slečna Dorothy.
"To máte tak...," ujala se slova Mrs 'Lice.
Ten večer zanechal v povědomí bathské společnosti nesmazatelný otisk. Ve světle jejich osobností šla veškerá impropriety stranou.

„Na příští týden si prosím přečtěte Vliv inflace na vývoj Galaktické republiky, kapitoly tři až devatenáct...“ zakončovala Nina svou přednášku a studenty probudil kravál v chodbě. Blížil se velmistr a neměl dobrou náladu.
[„Jaký chuligán mi sežral půlku alderaanského melounu?“] chtěl vědět hned ode dveří a odpovědí mu bylo ticho, ne snad že by se všichni nestihli vzbudit.
[„Počítám do pěti, pak jdu do laborky a zjistím, komu patří ty otisky nenechavých zubů a čí je ten mléčný řezák, co tam zůstal!“]
[„Jéé, ten je m...“] zajásal Simbacca, náhle se chytil za pusu a letící půlce ovoce neměl šanci uhnout.