DMD č. 15 pro 15. 4. 2013. Téma: Milionový nápad

Za dveřmi čekali dva Petrovi kamarádi.
"Vy? Co tu chcete? Půl roku ani slovo a teď? Kdy mi konečně řeknete jak zemřel můj bratr?"
"Kačko," řekl starší a zlomil se mu hlas, "Nesmíme, ani teď nesmíme nic říct."
Vždycky jí tak říkali, bráška i jeho kamarádi. Pro slzy najednou neviděla a zastavila ji až podlaha.
Slzavý závoj rozehnala malá černá ruka. Chlapec odvracel zjizvenou tvář a měl i v tom horku dlouhé rukávy. A fotky. Vypálená škola kdesi v Africe, děti ještě v obvazech a hrob.
Přišel poděkovat.
***
Katka si místo auta koupila skútr. Za desetinu. Měla jen takový nápad.

Přes hluk, ohlušující hluk vybuchujících bomb a explodujících granátů nebylo slyšet ani vlastní myšlenku, natož slova. Zbytky pluku se povalovaly po zákopech a mladí důstojníci po nevěstincích. Jen tito – dnes již téměř žoldáci, kteří vlastně ani zaplaceno nedostali, se tu tísnili a čekali, až to všechno skončí. Aby si zase mohli chvíli vydechnout.
Tu se jednomu z nich rozjasnily oči. Ta myšlenka přišla jako blesk – z čistého nebe. „Ty roky bídy, útlaku, přehlížení. Ze strany nadřízených, proklaté akademie, proti všem. Proti všem, postavím se proti všem! A všem ukážu, co ve mně je. Kdo jsem já – Adolf. Adolf Hittler. Všem!“

Ranní mlha se líně převalovala po polích a loukách. Bylo chladno. Hlídka si snažila zahřát prokřehlé ruce dechem, ale moc to nepomáhalo. Už několik hodin byly ze všech keřů a stromů slyšet spousty švitořících ptáků.
Ten nepřirozený hluk zprvu přicházel jen zvolna, takže trvalo, než upoutal pozornost hlídky. Muži mhouřili oči v marné snaze proniknout mlhavým oparem. Nebylo však vidět nic.
Hluk sílil. Připomínal vrčení motorů a skřípění…
„Tanky!“
Polsko se probudilo do další temné kapitoly své historie. Už před časem totiž jeden zhrzený člověk dostal nápad. O šest let později se ukázalo, že to byl více než šedesátimilionový nápad.

Zdálo se to jako jedna z těch věcí, která jen sežere peníze.
Bez dotací by se to nikdy nerozběhlo.
I později se uživili jen tak tak. Aby vylepšili svoji situaci, k obchodu přidali i možnost exkurzí. Stejně byli jen kousek od krachu.
O ovčí kůže zpracovávané stovky let starou technikou, předávanou jako rodinné tajemství, nebyl moc zájem. Byly sice teplé, jemňoučké... ale drahé.
V době, kdy si v obchodě můžete koupit hřejivou syntetiku prakticky za hubičku, to byl přežitek.
A náhle.. jedna malá katastrofa a jak je teď takový přežitek dávnověku užitečný.
Na úbočích se pasoucí obnovitelné zdroje spokojeně pobekávají.

Až dlouho po závěrečné bitvě našla Minerva McGonnagallová sílu vytřídit Brumbálovu pozůstalost. S knihami jí pomohla slečna Grangerová, s magickými předměty Kratiknot, šaty věnovala mudlovské charitě (čímž významně ovlivnila módu bezdomovců nejbližšího města), už zbývala jen ložnice. Se smíšenými pocity vstoupila.
Na nočním stolku ležela kniha. "Taktika, strategie, boj. Milión miliónových nápadů, jak porazit všechny zlé čaroděje". Vida. Vždycky tak nějak tápala, jaká byla vlastně Albova strategie. Někdy si dokonce kacířsky myslela, že žádnou nemá. Trio moc sdílné nebylo. Teď se konečně dozví, jaká geniální taktika za jejich vítězstvím stála.
Pak jí však padl zrak na jméno autora.
Zlatoslav Lockhart.

„Sherlocku, ty ses ani nepřevlékl?“
„Zbytečná otázka, Johne.“
„Jedl jsi něco?“
„Přemýšlel jsem.“
„Celých čtyřiadvacet hodin co jsem měl službu?“
„Pochopitelně.“
„A napadlo tě aspoň něco zajímavého?“
„Přirozeně. Moje mysl vyprodukuje zhruba 695 myšlenek za minutu, to je 41700 za hodinu a kolem 1000800 denně.“
„Tak to musí být zaručeně milionový nápad.“
„Je. Zjistil jsem, že spolu chodíme.“
„Prosím?“ Zamrkal John.
„Splňujeme hlavní kritéria partnerského vztahu. Sdílíme bydlení, finance, jídlo, plánujeme budoucnost…
„Nepatří k tomu chození náhodou i sex?“
„Samozřejmě, Johne.“
„Počítám, že to jsi také promyslel?“
Sherlock ho vzal za ruku a zamířil do ložnice.
„Měl bych pár nápadů.“

Vicars Trynair, Maigwair, Duchairn and Clyntahn - otherwise known as the Group of Four - sat around the table in Duchairn's chambers, discussing all the usual matters necessary to run the Church of God Awaiting. It seemed that the Church's influence in Charis have been steadily weakening, even more so since the incident of Church's manipulation of the succession dispute over one of the aristocratic titles of the realm.
"Those charisian mark-pinchers and inovators are courting Shan-wei with their inventions," Vicar Clyntahn stressed most emphatically. "I say we build a joint, unstoppable fleet and take care of them once and for all..."

„Náš nový cíl: Celine Alavoine. Vsadí sedm čísel, získá miliony. Výhru pak použije na humanitární účely.“
„A to vadí přesně… proč?“ zajímal se Raph.
„Její peníze zachrání Afričana Ayebazibwe Djembu. Sirotek však postrádá své mrtvé rodiče natolik, že zahájí výzkum probouzení mrtvých. V roce 2146 se program vymkne kontrole a zbudou po něm jen stále se rozrůstající masy zombií.“
„Zabijeme ji.“
„Judith!“
„Je to efektivní!“
„Co radši…“
„Ne, Raphe! Nemá cenu říkat pravdu!“
„Ale ne. Vsadíme správná čísla o den dřív, vyhrajeme jackpot a Celine ostrouhá!“
„Hmm…“ tvářil se návštěvník zaujatě.
„To vyjde,“ souhlasila Judith. „A já konečně dostanu zaplaceno.“

Na počátku vystřelil růži z papíru. Jedinou.
Odpověděla tak tedy ano.
Stála ho pak celý milion.
Tisíce slz.
Tisíce okamžiků prohry.
Tisíckrát zatnuté zuby. Bolest.
Tisíckrát dveře, těžce se zavírající.
Tisíckrát zavřené oči, zamrkání, žádný dotek.
Dvacet tisíc nechápavých pohledů.
Deset tisíc mrazivých jehliček mlčení.
Dvacet tisíc nevyslovených vět.
Nebo jediná věta, tisíckrát nevyslovená.
Sto tisíc úsměvů.
Sto tisíc pohlazení.
Sto tisíc okamžiků, kdy se cítil jako vítěz.
Pět set tisíc šťastných dešťových kapek.
Deset, možná dvacet tisíc šustivých maličkostí. Drobností.
Padesát lidí.
Pětadvacet perel.
Čtrnáct lilií.
Jedny šaty.
Dva kroužky.
Jedno ano.
Ta jediná mu za ten milion stála.

Nedávno jsem v Edisonově korespondenci objevil dopis, ve kterém Cimrman svého kolegu seznamuje se svým nejnovějším vynálezem.
O co se jednalo: Během svého učitelského působení posílal Cimrman často své žáky s nějakým vzkazem. Bohužel, žáčci špatně ovládali němčinu a většinou Cimrmanovu zprávu zcela zkomolili. Mistr proto vybavil děti malými plechovými tabulkami natřenými bílým emailem. Tabulku popsal tuší, nechal zaschnout a děti potom vzkaz předaly. Příjemce nápis po přečtení smazal a na čistý smalt napsal svou odpověď. Pro tento způsob komunikace se vžil název emailová pošta.
Bohužel našel tento převratný vynález širšího uplatnění až o sto let později s rozšířením počítačů.