DMD č. 15 pro 15. 4. 2013. Téma: Milionový nápad

„Tak si napíšeme testík.“
„Jupí!“ zaradovala se Sagwen a nedočkavě se zavrtěla na židli.
„Cože?!“ vyhrkl Vojta na školnici s otevřenou pusou.
„Vždyť jsme psali minule…“ zaškemral Peelo.
„Mám z toho špááátný pocit,“ zakroutila Fosh rezignovaně hlavou a šťouchla do Simby, který si hrál s nějakou hračkou pod stolem. „Máš aspoň čím to psát?“
[„Ještě není vše ztraceno,“] vyhnul se přiznání, že propisku snědl během přednášky, [„mám nápad.“]
„Bojím se zeptat,“ zatvářila se nejistě.
[„Koukej, už je tady,“] ukázal ke dveřím učebny, kde se objevila jeho mistryně, která školnicí podle plánu zabavila, a on urychleně všechny zadání písemek bezezbytku snědl.

Rytíř, nejbohatší upír Evropy, filantrop, vizionář a zázračný umělec v jedné osobě Lord Elvis Aaron Presley hrábl do strun akustické kytary a halou jeho paláce se prohnal sluchu lahodící zvuk. Povzdechl si. Odložil kytaru a napil se krve ze sklenky na vysoké nožce. Staletí plynula jako voda a on přemýšlel, co by mohl udělat, aby potěšil muzikanta ve svém těle. Jak na to? došel ke dveřím na chodbu a otevřel je. Dovnitř napadalo jeho lidské služebnictvo.
„Odpusťte nám, mylorde…“ kajícně skláněli hlavy, „když hrajete, nejde vám odolat.“
„Nejde?“ podivil se.
„Nejde, mylorde.“
„Hmm, dobré vědět,“ odpověděl a prorocky se usmál.

Honza si nese raneček s buchtami. Usedá na mezi u cesty, v břiše už mu tuze kručí.
Náhle zbystří, na druhé strany cesty, ve stínu pod planou jabloní, sedí stařeček a hladově ho pozoruje.
„Vemte si, starý pane,“ nabídne mu vychovaně buchtu.
„Děkuji ti, Honzo,“ stařeček zná jméno i bez představení, „jak se ti jen odvděčím? Inu, už vím. Tumáš kouzelný meč, který umí drakům hlavy samy sekat.“
„Děkuji vám, velebný kmete.“
„A když půjdeš tamtudy, potkáš království, které sužuje drak.“
„Ó. Mnohokrát děkuji.“
„Neděkuj. Touhle smlouvou se zavážeš předat mi 15% z daní po první tři roky od korunovace.“

Když vyhrál milion dolarů, změnil se mu život.
Měl milion nápadů, co s nimi udělat. Některé zrealizoval. Dal výpověď v práci. Koupil si porsche. Začal nosit značkové oblečení a hodinky. Cestoval. A našel si manželku. Krásnou, dlouhonohou blondýnu.
Pak jí koupil dům. Nový šatník. Diamanty. Dovolené v cizině. Dům u moře. Večeře v luxusních restauracích. Kadeřnické a kosmetické služby v prestižním salonu. Po pár letech plastické operace.
Vzít si ji byl nápad za všechny prachy. Doslova, jak si uvědomil, když z posledních peněz platil rozvodového právníka.
Jeho již brzy bývalá žena byla na pláži se svým budoucím manželem. Milionářem, přirozeně.

„Mě to nebaví! A bolej mě nožičky!“
„No tak, vydž, až přejdeme táhletej pískovej val...lalalá!“
„A mě se chce čůůůrat!“¨
Kývnu na Sýkoru. Spolu s ní zajdu dál od světlušek a rozbalím mapu.
„Hele,kdybychom to vzaly tudy a pak tudy…“
„Né, vezmete to tamtudy…“
„Hlavně abychom se dostaly na vlak.“
Po chvíli nastoupím před světlušky.¨
„Dámy, změna plánu. Z důvodů nespokojenosti zbytek cesty do tábora pojedeme-“
„Hurá!“
„A Keckale, kam jde ten malej vlak!“
„Nasedej a mlč!“
Pozoruji, jak se vlak pomalu rozjíždí. Najednou mi pípne esemeska:
Očekávaný příjezd do tábora 22:30. Dobře se bavte, mi mezitím vyžereme zásobák.
Zrádkyně!

"Na čem teď vlastně pracuješ?"
"Píšu."
"Všiml jsem si. O čem to bude?"
"Nejsem si ještě úplně jistá. Ale bude to pro děti."
"Kostru příběhu už máš?"
"No, ráda bych to zasadila do prostředí internátní školy."
"Takže žádné fantasy?"
"Nejsem si jistá, je pravda, že děti to mají rády."
"Tak to spoj! Nějaký ten drak, kouzelník, internátní škola, proč ne?"
"Nemyslíš, že by to pak bylo přeplácané?"
"Umíš skvěle vyprávět, to pro tebe nebude problém."
"Takže magie?"
"No, jasně, Londýn a magie, to si přímo říká o příběh!"
"Hm, takže Harry bude čaroděj. Snad se to bude někomu líbit."
"Bude."

Na Albion přicházela zima a Edvin vzpomínal. Byla to již šestá, kterou tu přečká, a určitě ne poslední.
Prožil toho tu už celkem dost. Bitvu na Badonském vršku, dobývání Galie, šarvátku s lidožravým obrem u hory svatého Michaela...
Možná by měl psát deník. Pořídit si prázdnou knihu z nějakého toho lepšího pergamenu a sepsat svědectví pro budoucí generace, aby všichni věděli, jak to bylo doopravdy. Samozřejmě s rozumnou cenzurou nadpřirozena.
Za své činy již dostal pár peněz, a tak se při návštěvě Londýna porozhlédl po všem potřebném.
Rázem zjistil, že nemá dost zlata, a koupil si radši vesnici ve Walesu.

Není jisté, která mytická bytost v Českých zemích poprvé odhalila potenciál elektřiny jako magické výživy; nelze vyloučit, že k objevu došlo nezávisle na více místech najednou. Tak či onak však k tomuto zjištění došlo v éře Františka Křižíka. Dobře zdokumentované jsou následující dva případy. V roce 1887 Perchta, rožmberská Bílá paní, okusila energie z obloukovek právě zavedeného jindřichohradeckého osvětlení. A v roce 1905 staroměstský vodník Bedřich W., lákán vibracemi pronikajícími pilíři Karlova mostu, dotkl se elektrického nosníku, který napájel tramvajové vozy, načež prudce klesl počet utopených. Že by byl sám František Křižík velmi vynalézavým plivníkem, je prozatím ničím nepotvrzená teorie.

„Proč jsi mi psal tajný vzkaz?“
„Nebyl jsem si jistý, jestli bys neodmítnul.“
„A spolehl ses na latinskou šifru…“
„Bál jsem se?“
„A potom jsi mě opil?
„Opil jsem se taky.“
„Nechci vědět, čí nápad bylo hrát tu hru.“
Daniel mlčel.
Ondra se znovu zadíval z okna jedoucího vlaku. „Když to tak vezmu, nechápu, jak to, že ti to vyšlo.“
„Druhý den ráno, když jsi tam seděl s tím kafem… myslel jsem si, že to byl fakt špatný nápad.“
„Možná,“ odtušil Ondra zasněně. „Tak co tě přimělo se mnou pak psát tu seminárku?“
„Tvůj pohled, když jsi ode mě odcházel.“

Evropa. Cizí, nepochopitelná, nepřátelská. Poprvé jsem ji opustil coby jednoroční pachole. Spatřil jsem nádheru byzantského Cařihradu, odraz slunce na báních krymských chrámů, obrovitý proud Volhy, a Čínu, příteli, mocnou Čínu. V pouhých dvanácti letech jsem se dostal až na Kublajchánův dvůr.
Vrátili jsme se jen na skok. Chán si žádá kněze! Kněží ale, malomyslní, nesnesou cestu. To my jdeme dál. Z příkrých svahů Kavkazu do zlatého Bagdádu, pak drsnými afghánskými průsmyky, mlčenlivou osamělostí pouště, pod štíty dvakrát vyššími nežli Alpy, stále dál na východ, do Pekingu.
Chceš, abych vyprávěl, Rustichello?
Alespoň nám v této janovské, evropské kobce lépe uběhne čas.