Moje články

Mé činy kráčí se mnou jako můj stín.
Mé odhodlání žene mě kupředu.
Má víra jako berla mne podpírá.
Můj Bůh je můj štít.
Moje pistole jsou má jistota.
Miluji svou zemi jako syn miluje svou matku.
Až opustím tento svět, doufám, že čest zůstane zákonem.
***
František s Josefem stáli pod pamětní deskou v Morávkově parku na Prašném mostě.
Přemýšleli o muži, který zde před osmdesáti lety padl v divoké přestřelce s gestapem.
„Nosil zákon v sobě. Zákon dobrýho a špatnýho. Zákon o odvaze a cti. To už se dneska moc nevidí.“
„Jo, dneska každej radši zdrhne, aby nemusel bojovat.“

Drahý Václave,
dnes jsem opět četla Vaše vznešená slova plná útěchy, která mne povznesla na duchu a dodala odvahy k tomu, na co bych ještě před pár lety ani nepomyslela.
Jste zářivá lucerna v neprostupné temnotě tohoto světa.
Vaše verše jsou mé světlo.
Přeji si, abychom se co nejdříve setkali.
Vím, že naše shledání nebude nic než další zoufale krátký okamžik štěstí v mém životě, přesto dychtivě očekávám, kdy opět společně posnídáme.
Vaše Marie
PS - Maxovi se po mně určitě stýská.
Morávek upustil list papíru, který před chvílí vytáhl z navoněné obálky, zavřel oči a pár minut prostě jen... snil.

Peltán k Morávkovi zdvihl oči podlité krví a naplněné zoufalstvím.
„Nemyslíš, že těch pokusů bylo dost? Kolikrát ses ho pokusil vysvobodit? Šestkrát?“
Morávek mu pohled oplácel očima stejně unavenýma, z kterých však proudem tryskala naděje.
„Sedmkrát. Dnes už to určitě vyjde.“
„To jsi říkal i minule a jak to dopadlo. Já se strachy pochcal a ty jsi...“
Peltán s jistým odporem hleděl na Morávkovo počínání u jídelního stolu. Na to, jak si pilkou na železo odřezává ukazovák.
„...přišel o prst. Václave, neblázni přece! Už mu nepomůžeš!“
„Nikdy jsem Jožkovi pomoc neodmítl! Kdybych to udělal teď, nedokázal bych se sebou žít.“

Radiová zaměřovací služba wehrmachtu konečně vystopovala vysílačku, která dlouhé týdny mlčela a kterou teď odesílali depeši do Londýna.
Ten večer bylo v Morávkově bytě poněkud rušno.
Mašín rozrazil dveře a začal střílet do přepadového komanda.
Morávek kryl přítele od prahu pokoje, kde radista Peltán ještě vysílal zprávu o jejich svízelné situaci a ničil záznamy.
O pár minut později Mašínův osud zpečetila vzpříčená nábojnice v Morávkově pistoli.
Bez účinného krytí byl snadnou kořistí.
Ačkoli ne tak docela.
Než ho opravdu dostali, stačil se porvat s osmi gestapáky a třem se vysmeknout ze surového sevření. Zbraň pustil, až když mu prostřelili zápěstí.

Morávek se procházel rád.
Autem se nechával vozit z donucení a do tramvaje naskakoval pouze v případě, že potřeboval urychleně zmizet. Preferoval jízdu na koni, uznejte ovšem, že hokynářství dva bloky od domu, biograf nebo místa konspiračních schůzek není úplně ideální navštěvovat koňmo.
A tak chodil pěšky poměrně často.
Ze všeho nejvíc ale miloval ranní procházky se psem.
Pokud to zrovna nebyl ten nejpitomější vořech na světě.
„Maxi, k noze! K dámě se nečuchá, Maxi!“
„Je roztomilý,“ řekla a usmála se. „Kouše?“
„Jen toho, kdo mi ublíží.“
„Slibuju, že já to nebudu. Marie Magda, těší mě.“
„Václav. Už jste snídala?“

Morávek se několikrát prošel před zrcadlem, zálibně přejel rukama po zelené prošívané vestičce, zastrčil palce do kapes krátkých kalhot z jelení kůže a zhoupnul se na podpatcích naleštěných holínek.
„Co soudíte o mém novém kroji?“ obrátil se na své společníky. „Jak to vypadá zezadu? Á, málem bych zapomněl!“ Sundal z věšáku klobouček s brkem a nasadil si ho na hlavu.
Balabán si ho kriticky prohlížel a nevěřícně kroutil hlavou.
„Václave, je tobě vůbec něco svatý?“
Morávek vytáhl ze zadní kapsy kalhot Bibli a výmluvně na ni poklepal.
Mašín se zalykal smíchy.
„Zezadu dobrý. Můžeš Fleischera pozvat na rande. Tomuhle neodolá.“

Na stromech pod Petřínem voněly květy magnólií.
Pomalým tempem dvou lidí vychutnávajících vzájemnou blízkost kráčeli k Malostranskému náměstí, odkud měli dál pokračovat každý svou vlastní cestou.
Jako by někde hluboko v podvědomí tušil, že jde o jejich poslední setkání, záměrně oddaloval okamžik, kdy se budou muset rozloučit.
U kostela Panny Marie Vítězné se Josef Balabán zastavil, sňal z krku svůj starý křížek a vtiskl jí ho do dlaně.
Zatvářila se zmateně.
O půl roku později ze stromů pod Petřínem padalo listí.
Dana Vávrová strnula uprostřed kroku a dotkla se křížku, který náhle zastudil jako led.
Naděje na opětovné shledání zemřela.

Věděla, že porušuje pravidla, když podléhá milostným citům v době, jako je tato.
Věděla, že není profesionální zaplétat se s lidmi, kterým poskytuje podporu.
Věděla, že nesmí očekávat víc než prchavé okamžiky štěstí.
Věděla, že tím riskuje vlastní bezpečí.
Věděla, že Němci jsou prvotřídní honicí psi.
Věděla, že gestapácká mašinérie je stejně jednou všechny semele.
Věděla, že Václava nakonec dostanou.
A pak už bude jen dlouhé, všeprostupující, naléhavé, nezrušitelné, bolavé ticho.
Ve schránce jeho konspiračního bytu se budou hromadit dopisy, které už nikdo neotevře.
Nikdo už na ně neodpoví.
Přesto je bude posílat dál.
Dokud si nepřijdou i pro ni.

Jenda s Jožkou dostali po třech týdnech intenzivního výcviku ve Skotsku a ještě náročnějším týdnu v Ringway dva dny osobního volna.
Bylo příjemné držet v ruce místo pistole pintu piva a namísto samopalu svírat v náručí mladou Angličanku.
„Velšanku,“ opravila Jožku maličko načuřeně. „Nejsem Angličanka, ale Velšanka!“
„Já taky nejsem Čech, ale Slovák,“ poučil ji na oplátku. „To je tak, když se několik národů domluví, že budou mít jeden stát.“
Jak přibývalo vypitého piva, atmosféra u stolu se značně uvolnila.
„Měli by na Hitlera spáchat atentát,“ řekla ta Velšanka. „Pořád se staví na nějaké pódium. Tak ať ho shoděj dolů.“

Šestiletá Zdenička sleduje, jak muži v kožených kabátech vyráží dveře jejich bytu. Stojí v košilce na prahu dětského pokoje a tiše přihlíží několikahodinovému výslechu své matky.
Devítiletá Zdenka pozoruje, jak nakládají zbitou matku do vozu mířícího na Pankrác. Zázrakem uniká deportaci do koncentračního tábora. Babička slibuje gestapu, že ji vychová jako řádnou občanku Říše. Potichu vzdoruje.
Třiadvacetiletá Zdena obhlíží Ďáblický hřbitov ve snaze objevit místo posledního odpočinku své komunisty utýrané matky. V tichém utrpení vytrvá tak dlouho, dokud se jí to nepodaří.
„Opustit vlast? Proč? Oni jsou okupanti, oni ať táhnou!“ promluví k bratrovi během setkání v Kodani roku 1969.

Už jako malý chlapec mimořádně vynikal ve hře na vojáky. Jeho družstvo vždycky zvítězilo.
Když dospíval, neměli to s ním lehké. Neminul týden, aby ředitel gymnázia nevzkazoval, kde se zase porval. Nutno podotknout, že úspěšně.
Jako legionář v Rusku s vervou vymetal bitvu za bitvou. Odměnili ho hodností podplukovníka.
Když se schylovalo k okupaci, hodlal vyhodit do vzduchu muniční sklad ruzyňských kasáren, aby ho Němci nezískali. Byl souzen a suspendován.
Balabán se na něj zpytavě zahleděl přes stůl. Pak si vyměnil pohled s Morávkem.
Oba přikývli. Oba věděli, že Mašín je pro jejich nově vznikající skupinu přesně to pravé ořechové.

Na louce plné bodláčí, schovaní ve stínu košaté jabloně, leželi vedle sebe a snili.
„Až válka skončí, pozvu tě na takový rande, že se z toho-“
„Aťo!“ vypískla Rozárka pohoršeně.
„-rozbrečíš radostí, samozřejmě!“
„Brečet radostí přece můžu i na téhle schůzce.“
Přivinula se k němu a zavřela oči v očekávání polibku.
***
S vlasy plnými bodláků, schovaný ve stínu hřmotného gestapáka, stál v předsíni a žil svou noční můru.
Dnes ráno slíbil Rozárce svatební dort s pravou šlehačkou.
Teď v pyžamu plakal nad mrtvou matkou a nedokázal přestat.
Aťa Moravec se přitiskl ke zdi a zavřel oči v očekávání dalšího úderu.

Když ho Rezková kukátkem uviděla stát na chodbě, okamžitě otevřela.
Morávek přepadl přes práh a zůstal nehybně ležet na podlaze.
Na poslední chvíli v sobě zdusila výkřik.
Zabouchla, přiklela k němu a opatrně mu odhrnula límec kabátu z obličeje.
Byl bledý, zpocený a velmi slabě, sípavě dýchal. Přiložit mu dlaň k čelu bylo jako sáhnout na rozpálenou žehličku.
Tu noc nespal na rozkládacím lůžku. Ležel po bradu přikrytý její peřinou a v horečce stále dokola opakoval, že to nakonec všechno postřílí.
Občas se ho bála.
Častěji však měla strach o něj.
Od doby, co chytili Jožku Mašína, už nežil.
Přežíval.

Židle zakvílela, jak se Oskar Fleischer natáhl pro svoje pivo. Nikdy nenechal číšníka jej řádně obsloužit. Vždycky mu sklenici nedočkavě vytrhl z ruky.
Svlažil hrdlo a skřípavě se zachechtal morbidní historce z Mauthausenu.
O chvíli později k němu přikročil muž v pečlivě nažehlené uniformě. Svíraje mezi prsty nezapálenou cigaretu, srazil paty k sobě a s okouzlujícím úsměvem požádal o oheň.
Kdyby Fleischer tušil, kdo před ním stojí, připálil by mu o poznání důrazněji.
Když mu týden nato šéf gestapa předával Morávkův vzkaz, tváře mu hořely studem.
„Pozdravuje tě a ujišťuje, že příště už zapalovač nezapomene. Můžeš mi to vysvětlit, Oskare?“

Morávek doběhl k proskleným dveřím obchodu, stlačil kliku a vešel.
Cinknutí zvonečku upozornilo pana Cabicara na příchod nového zákazníka. Krejčovský metr pověsil na krk a uctivě vzhlédl od započaté práce.
Když se jeho oči setkaly s dvakrát přepásaným objemným kufrem, zamračil se, oběhl prodejní pult, zamknul a obrátil ceduli na ZAVŘENO.
„Vy mě nevidíte úplně rád, že?“ poznamenal Morávek s rozpačitým úsměvem, zatímco ho pan Cabicar táhl do zadní části svého krejčovství a přebíral do úschovy tři zmuchlané uniformy důstojníků SS.
„Já vidím rád každého zákazníka, Václave. Musím ovšem přiznat, že dokud jste mi nepřešel přes práh, spal jsem klidněji.“

Bylo jich sedm.
Sedm proti osmi stům.
Sedm odvážných mladých mužů proti dvěma praporům esesáků.
O půl páté ráno byl kostel svatých Cyrila a Metoděje obklíčen.
Tři pistole a pár náhradních zásobníků proti kulometům a ručním granátům.
Opálka, Kubiš a Bublík drželi kostelní loď neuvěřitelné dvě hodiny.
Čtyři colty s omezenou municí versus ostře nabité bergmanny, slzný plyn a tři tisíce litrů ledové vody za minutu.
Gabčík, Valčík, Hrubý a Švarc vzdorovali pokusům dostat je z krypty pět a půl hodiny.
Ve tři čtvrtě na dvanáct je Němci zezdola konečně vytáhli.
Sladce spící mrtvoly, které už jim k ničemu neposlouží.

Krev už mu zase bušila do spánků jako válečný buben.
A tím bubeníkem, který ho celého rozvibroval, nebyl nikdo jiný než Strach.
Strach z odhalení.
Strach z ponížení.
Strach z bolesti.
Strach ze smrti.
Cožpak není normální cítit ho ve chvíli, kdy riskujete všechno?
Cožpak není pochopitelné cítit ho v té všudypřítomné nenávisti?
Cožpak není přirozené cítit ho tváří v tvář hrozbě?
Cožpak není v pořádku cítit ho, když nad vámi visí Damoklův meč?
Krev v jeho hlavě hučela jako vodopád ledové řeky, když ho matka prosila, aby udal ty vrahy.
Strach bubnoval staccato, když Čurda klepal na vrátnici gestapa.

Adolf Opálka pohlédl na to, co mu zbývalo z nohy, a překvapeně si uvědomil, že necítí žádnou bolest.
Pravá ruka byla v půlce loketní kosti zlomená a jeden z úlomků trčel ven dírou v rozervané košili. Přesto stále urputně svíral nabitý colt. Někde na okraji mysli se té skutečnosti podivil.
Pak vrátil pozornost schodišti, které bránil.
Dusot holínek příslušníků wehrmachtu sílil.
Poté, co balkon nad oltářem vyklidili granátem, pospíchali ho konečně obsadit.
Teď už se k němu nezadržitelně blížili.
A proto Opálka vyrazil také.
Jen k úplně jinému schodišti.
Nebe ještě nikdy nebylo tak blízko.
Poslední místo, které ještě neprozkoumal.

Dva muži seděli uprostřed holobytu v činžovním domě na Letné.
V pokoji se zabedněnými okny stál pouze otlučený stůl. Plamínek v petrolejce byl to jediné, co vrhalo světlo na hromadu papírů, které jim ještě zbývaly vyřídit.
Jejich vysílačka jela v nepřetržitém provozu víc než hodinu, přesto stále neodeslali vše, co bylo potřeba sdělit.
Veškeré zprávy musely být před odvysíláním zakódovány podle nejnovějšího klíče. Klíče, který existoval pouze v hlavách radistů.
Náhle jeden z mužů zpozorněl. Z chodby k němu pronikly podezřelé zvuky. Jako by snad...
„GESTAPO! OTEVŘETE!“
Věděli, co musí udělat.
Zapálili stoh papírů a vytáhli zbraně.
Spoušť stiskli společně.

Když byl mrně, často utíkal pod matčinu zástěru, aby ho neobjevili sourozenci.
Ujídal jim čokoládu.
Když dorostl školnímu věku, často se krčil za hřbitovní zdí, aby ho neviděly sousedky.
Kouřil otcova viržinka.
Když přišla telecí léta, často se ukrýval do seníku, aby ho nenašli rodiče.
Vodil si tam Karolínu.
***
Po smrti Heydricha se schoval do stodoly, aby ho nevypátrali Němci.
Znal atentátníky.
Po zrušení stanného práva se skryl pod novým jménem, aby ho nepoznali přeživší.
Udal je všechny.
Po konci války si Karel Čurda přestal hrát na schovávanou. Přihlásil se četníkům.
Jenomže už nebyl dítě.
Oběsili ho 29. dubna 1947.

Paní Moravcová o ně pečovala s profesionalitou zkušené hospodyně a laskavostí milující matky. Poskytovala jim přístřeší, krmila je tak dobře, jak to jen s přídělovými lístky šlo, prala jejich nuzné oděvy, vyměňovala propocené ložní prádlo, ošetřovala drobná zranění a naslouchala, kdykoli některý potřeboval sdílet kousek svého trápení.
Ukrývala parašutisty půl roku, než ji obavy oslabily natolik, že vyhledala Alfréda Bartoše v bytě Krupkových.
„Jednou už jsem vám ji nabízel, pamatujete?“ okomentoval Fredy krabičku s jedovou kapslí, kterou jí podával přes stůl. „Odmítla jste.“
„Tehdy ano. Dnes ale vím, že bych jejich výslechy nevydržela. A má slabost by stála životy ostatních.“

„Proberte se, člověče!“ zařval Heydrich a vstal od stolu. „Vládce se přece nebude schovávat jako nějaká krysa!“
„Herr Obergruppenführer, já vám samozřejmě nechci odporovat, nicméně -“
„Nicméně to právě děláte, Pannwitzi!“
Komisař Heinz Pannwitz, vedoucí referátu II G pražského gestapa, zodpovědný za bezpečnost všech vysokých funkcionářů v Protektorátu, zrudl a návrh na přidělení doprovodného vozu pro Heydrichovy cesty do úřadu spolkl společně se svou hrdostí.
27. května 1942 seděl u Heydrichova lůžka v nemocnici Na Bulovce a přestože hlásek v jeho hlavě ho chtěl spoluviny na té tragédii zbavit, Pannwitz věděl své. Profesně selhal.
„Jen se prosím proberte, pane,“ zašeptal zlomeně.

Plukovník Moravec seděl před pracovním stolem Edvarda Beneše a mlčky vyčkával, až prezident dočte zprávu, již mu před okamžikem předal.
Trénovanému oku zpravodajce nemohly uniknout změny v Benešově vzhledu, které se udály od jejich posledního setkání. Kolem úst přibyly vrásky, ve tvářích ubylo barvy.
„Čili mám tomu rozumět tak, že si lidé v Protektorátu nepřejí, aby se na jejich situaci cokoliv měnilo?“
„Odboj to prezentuje tak, že mají strach z represí, které nevyhnutelně budou následovat.“
„Strach,“ opakoval Beneš a unaveně si mnul kořen nosu. „Odpusťte mi kacířskou myšlenku, ale občas mám pocit, že poslední český hrdina zemřel už před staletími.“

Kubiš s Gabčíkem stáli na vrcholu Kirchmayerstrasse a shlíželi dolů na křižovatku ve tvaru písmene Y.
Jedna silnice vedla na libeňské předměstí, ta druhá k mostu přes Vltavu, který mercedes říšského protektora překonával každé ráno.
První cesta se rovnala a svažitá byla jen mírně. Ta druhá ovšem vedla z prudkého kopce a měla podobu ostré zatáčky. Tak ostré, že v jejím apexu auta téměř zastavovala.
„Tohle je přesně to, co potřebujeme!“ zajásal Kubiš.
„Nic perfektnějšího už být nemůže,“ přitakal Gabčík.
„Jediný problém by mohl být, kdyby pozměnil trasu.“
„On cestu nikdy nemění, Jendo. Což z něj už teď dělá mrtvolu.“

Na začátku všeho byla láska k vlasti.
Jako jedna ze tří sudiček stála u jejich zrodu.
Josefu Balabánovi dala sílu mlčet i za cenu nesnesitelné bolesti.
Po vytvoření první, křehké agenturní sítě se objevil cílevědomý vzdor.
Jako druhá ze sudiček vytrvale kráčel po jejich boku.
Josefu Mašínovi vlil do žil sílu rvát se až do úplného konce.
První konfrontace s krutostí gestapa vyvolala touhu po odplatě.
Jako nejškodolibější ze sudiček je pobízela k čím dál riskantnějším operacím.
Václavu Morávkovi propůjčila odvahu hraničící téměř s šílenstvím.
Tři králové.
Tři jejich sudičky.
Tři oběti, na které by se nikdy nemělo zapomenout.
Nikdy.

Když v roce 1923 dobrovolně narukoval k Československé armádě, nebylo to jen kvůli rodinným dluhům, které potřeboval smáznout.
Když ho roku 1939 demobilizovali a donutili podniknout neúspěšný útěk do Polska, nebyla to jen pošramocená hrdost, která ho přivedla k odboji.
Když se 20. března 1942 po setmění setkal s Alfrédem Bartošem, nebyl to jen pocit odpovědnosti, který ho přiměl slíbit mu zařízení nových dokladů pro tým Silver A.
Když si druhý den odpoledne na témže místě přikládal rozžhavenou hlaveň coltu ke spánku, obklíčen nepřekonatelným počtem gestapáků, naposledy stiskl v kapse svou Bibli.
Oni přijdou o všechno.
On už neztratí nic.