Černá slepice

Milá Ryo,
děkuju za přání a za limit na délku - to pomohlo :D
Přála sis nějaký konflikt, kde nikdo nepřijde o život a skončí to pohodově... snad se mi to povedlo.
Přeju krásné Vánoce a klidný nový rok.
p.s. omlouvám se, neumím tady na Sosácích moc zacházet s odstavci...
Dva dny před Štědrým večerem padla mlha. Jasně bílá, skoro šeříková. Bylo jasné, že až se rozplyne, bude modrá obloha a třeskutý mráz.
Ploché údolí kolem Hatfordu bylo neobvykle tiché. Pole čekala na sněhové peřiny, tráva na lukách polehla, všechen dobytek byl ve stájích. Nádeníci dávno odešli jinam a většina čeledi dostala na svátky volno. Každá lepší rodina odjela do Londýna. Ti méně majetní se stáhli k vyhřátému krbu a každé druhé stavení vypadalo opuštěně.
Hatfordský statek se také vylidnil. Letos se rodině dařilo dobře, a tak mohla milostpaní s dcerami vyrazit už po svatém Michalu do města. Pán odjel hned po střelbách. Dorothy zůstala v celém mohutném stavení sama, alespoň na svátky. Po Třech králích se měl vrátit jeden čeledín ke zvířatům, i když teď, kdy byli koně do jednoho pryč, to nemělo mnoho smyslu. A malou Becky mohla Dorothy zavolat od rodiny ze Stanfordu kdykoliv, kdyby snad bylo třeba.
Podle všeho se zdálo, že až do jara se na hospodářství zabydlel klid a práce valně ubylo.
Přesto se Dorothy vzbudila na vánoční ráno neobvykle brzo a v mrzuté náladě. Venku ještě ani nezačalo svítat. Sešla do kuchyně, rozsvítila špalíček svíčky a s nečitelným výrazem se posadila do starého křesla, které jí milostpaní dopřála, když renovovala salon. Kuchařka chvíli jen hleděla někam mezi hrnce na zdi a poslouchala vlastní dech. Nevědomky proplétala prsty třásněmi šedivého plédu a snažila se chytit jasnou myšlenku.
Ne. Dobře. Je třeba trochu rozhodnosti, vyplísnila náhle samu sebe a pustila se prozatím alespoň do roztopení ohniště. Připravila si vodu na čaj. Z včerejšího koláče si odkrojila kostečku a pomalu ujídala, opřená ramenem o silnou zeď u okna.
Konečně svítalo. Se světlem pozvolna přišla i vůle. Je to třeba. Je přeci Štědrý den. Což o sváteční krmi, sobě by klidně naservírovala krajíc chleba, dvě hrušky z kompotu a ještě kousek toho koláče. Možná vajíčko. Na uzeném mase je potřeba šetřit, však vydrží dlouho. A každý ušetřený drobeček znamená hezčí šaty pro slečny na jarní bál. Dorothy je tak ráda viděla nastrojené a šťastné. Jenže ten pár očí, co ji od prvního ranního převalení pod peřinou tiše sleduje, ten si strádání na Vánoce nezaslouží. Provází ji všude, tichá jemná společnice. Přítulná, klidná. Černá jako uhel. Před pár lety se přitoulala, sotva odrostlá kotěcí neobratnosti, vyhublá jak luntík. Dorothy ji pár týdnů nosila v zástěře a krmila zbytky rosolu z panského stolu. Pak se ta šelma naučila lovit, ale nikdy se už od kuchařky neodloučila na víc než hodinku. Slečna Margaret si ji oblíbila a občas za ní do kuchyně sama přišla. Svědčilo to oběma.
Ne, Dolly nebude třít na Vánoce bídu. Zaslouží si masíčko.
Kočka se zadívala na svou paní a naklonila hlavu. Vysloužila si podrbání a pár tichých slov. Kuchařka měla pro zvířata slabost. Dolly byla její nejmilejší, její stín. Kdyby tu navíc byli panští psi, byla by Dorothy měla v kuchyni tu nejvybranější společnost… a měla by hlavu ještě těžší. Naštěstí si paní svého mopslíka vzala do města s sebou a pán odvedl všechny lovecké psy na zimu za kopec do hájovny. Tam se ty hladové oči a krky snáz uživí. A bude jim pohromadě taky dobře.
Dorothy si znovu povzdechla. Tohle rozhodnutí bolelo. Přilepšení pro kočku bohužel znamenalo, že venku na dvoře o jednu duši ubude. A Dorothy to bude muset udělat. Ta černá slípka. Ta, co už nenese.
Kuchařka odhodlaně dopila čaj, utáhla si stuhu na zástěře a přehodila si cíp plédu přes rameno. Otevřela dveře na dvůr a ještě z prahu mrkla, kde je slípka schovaná. Věděla, že musí být rychlá, ale tvářit se, jako by o nic nešlo. Vyrazila na dva kroky k seníku.
Než se nadála, ležela na zádech.
Dvůr byl pokrytý čirým lesklým ledem. Mráz konečně srazil tu neproniknutelnou mlhu k zemi, pokryl trávu jinovatkou a holou hlínu kluzkým sklem.
Dorothy se posbírala a zůstala nešťastně sedět. Slepice se s rozčileným kvokáním rozutekly. Kohout opatrně vykukoval zpoza vrat stájí, ale slípku nebylo nikde vidět. Zatrápená práce!
Když kuchařka vstala na nohy, zjistila, že se jen tak nenarovná. No, pěkně se to vyvedlo. Vrátila se opatrným krokem do kuchyně. Oči jí padly na metlu opřenou v koutě.
I což, když už stráví Vánoce divně prohnutá v zádech, mohla by aspoň smést listí z příjezdové cesty. Čerstvě zmrzlé snad půjde vyhnat do příkopu snáz. A slepičky se zatím uklidní. Bude to pak muset zkusit ještě jednou.
Dolly se jí otřela o nohy. Mňoukla.
„Ale ne, má milá. Dobrůtka bude. Zasloužíš si ji.”
Dorothy se oháněla metlou, až jí do očí stoupaly slzy. Snažila se rozehnat s javorovým listím i vlastní chmury. Nedařilo se.
V zatáčce cesty se ozvalo drkotání dřevěných kol. Během okamžiku proběhl kolem koník s lehkým vozem. Na kozlíku seděl postarší muž. Směrem k Dorothy poslal letmý pozdrav pozdvižením klobouku. Kuchařka to ovšem nezahlédla. Mnohem lépe si všimla, jak kola vozíku prorazila tenoučký škraloup na kalužích a jak řídké bláto dopadlo na čerstvě nabílené sloupky u brány.
Zmoženě vydechla. Na víc už neměla sílu. Byla by za ním křičela, mít lepší den. Ale jakou to mělo cenu? Byl to ten prašivej dědek z Bucklandu, co už jim na hospodářství snad ani k ničemu není a všude jenom přidělává starosti. Určitě si to šine do Stanfordský hospody. Krása, takhle ve sváteční den. Tfuj.
Kuchařka se pomalým krokem vrátila do tepla svého království. Sluníčko šplhalo po obloze, ale nehřálo. Promnula si studené ruce a znovu se usadila do křesla. Netrpělivě vyhlížela na dvůr. Slepičky ještě nevylezly. Začínala být netrpělivá. Na stole měla nachystaný nůž. Kotlík, koření, trocha zeleniny, všechno tady bylo. Košík na peří, vědro.
Zašla převrátit vyvětrané peřiny. Vyhlédla ven. Zametla předsíň, opatrnou oklikou zašla zkontrolovat kravičky. Vrátila se do kuchyně. Slepice nikde.
Dolly tiše zamňoukala.
Dorothy se unaveně složila do křesla a zakryla si nohy přikrývkou. V mžiku měla kočičku na klíně. Hřála. Předla. Snažila se svou paní uklidnit.
Sluneční paprsky konečně dosáhly do kuchyně. Prach se zlatě třpytil ve vzduchu. Dorothy se klížila víčka. Z posledních sil vyhlédla ven. Slípka zatím v souboji vytrvalosti vyhrávala.
Na štěrku před hlavním vchodem zachrupala kola. Dorothy se probudila dřív, než zvuk dozněl. V úleku byla najednou úplně vzhůru, po spánku nebylo památky. Musela uběhnout dlouhá doba, vždyť… ne, nešeří se. Jen se zatáhly mraky. Večer začne sněžit.
Ozvalo se docela jemné zaklepání na kuchyňské dveře. Dorothy venku poznala vozík, který dnes už jednou viděla. Staroušovi otevřela s docela nepříjemným výrazem ve tváři.
Starý Lucas však zcela úslužně svíral svůj klobouk v ruce a ani se nezdálo, že by se chystal vpadnout do jejího hájemství. V očích mu svítilo něco milého a rozhodně to tentokrát nebylo přemírou ginu. Jednu ruku schovával za zády.
„Hezký den, Lucasi,” vysoukala ze sebe Dorothy. Znělo to spíš jako otázka, než co jiného.
„Paní Dorothy. Pěknej den přeju.”
Kuchařka stála mezi dveřmi. Nevěděla, co teď. Nechtěla tu nikoho navíc. Neměla chuť na řeči.
Stařík přešlápl.
„Nerad vás rušim, nezlobte se. Ani se nezdržim, musim zpátky k našim. Jen jsem si cestou všimnul, že jste tu a že jste asi samotná. A říkal jsem si, že se asi na večeři sama vošidíte, že vám nebude stát za to něco dělat.”
Dorothy pozvedla obočí. Ten chlap občas dokázal myslet.
„Jel jsem ještě panstvu pro čerstvý ryby a pro balíčky, víte? Naši zůstali na Vánoce doma. A jel jsem sobě pro nějakej tabáček. Ten jsem si teda taky koupil. Ale něco mi zbylo, tak jsem si dovolil koupit vám pěknej kousek, tadyhle, abyste se měla líp.”
Lucas vytáhl ruku zpoza zad a podával Dorothy promočený šátek, ze kterého čouhal rybí ocas.
„Máte tam taky ždibec nádivky. Ne ne, jen si to vezměte. Třeba mi na Tři krále upečete na voplátku kus koláče s jabkama a se skořicí.”
Dorothy jen zírala. Její ruce automaticky chňaply po šátku, který starouš už už pouštěl.
„Já… děkuju. Jo. Koláč. Určitě. Na Tři krále.”
„Tak hezkej večer, paní Dorothy. A pěkný svátky!” Zahalekal Lucas už napůl cesty k vozíku. Na korbě se kymácely dva koše se zbožím.
Než se kuchařka vzpamatovala, stařík byl pryč.
Dveře se jí za zády zavřely samy. Ještě notnou chvíli byla jako ve snách. Z balíčku, který stále svírala v rukou, však odkapávala ryběcí voda. Dolly neomylně zamířila ke zdroji a začala se motat Dorothy do sukní.
„I však, už jdu. To bych nevěřila. Páni.”
Kuchařka vrtěla hlavou ještě ve chvíli, kdy se z rybiny pod jejíma rukama stávala neodolatelná vůně sváteční večeře. Najednou jí však bylo tak lehko. Dělala, co znala, nádobí se jen míhalo a starost, se kterou se probudila, odletěla s rozmarýnovým kouřem někam k nebi.
Mraky přinesly časný večer, ještě před klekáním se začal sypat sníh. A pořádně. Za oknem byl za chviličku nafoukaný rantlík, led se schoval pod křupavou deku. Dorothy nasypala zrní na suché místo pod seník. Slípky si přijdou, až uvidí, že je klid. V kuchyni přiložila o polínko navíc a zapálila ke starému špalíčku svíčky ještě druhý. Mihotavé žluté světlo objalo téměř celou místnost. Udělalo se pěkně teplo.
Dorothy snědla půl ždibce nádivky, než se rybka dopekla. Pak se poctivě rozdělila s Dolly. Vybírala jí nejlepší sousta, bez kostí, ta tučnější. Sváteční večeře jak se patří.
Den divočejší pro hlavu než pro tělo na Dorothy dolehl záhy poté. Chtěla si v křesle přečíst článeček z posledního magazínu od milostpaní, jenže do nebe vděčná Dolly byla důrazně proti a její předení kuchařku brzy ukolébalo. Dávno se jí zdál pěkný sen z mládí, když se Dolly usadila na okenním ostění a složila si tlapky pod sebe. Na druhé straně okenních tabulek se zrcadlil stejně černý načepýřený stín.