Na cestách

Milá Birute,
přeji moc pěkné Vánoce a doufám, že Tě tahle v podstatě strašně nudná povídka na téma „mýty v moderním hávu“ moc nezklame; originál je mnohem lepší.
Na cestách
Milý příteli,
ani nevím, proč Ti píšu, asi proto, že se strašně nudím, nebo z důvodů nějaké vnitřní vyprahlosti. Vím, už mnoho let jsem se neozval. Bydlím teď na jednom ostrově a zaválo mne to sem takovou podivnou shodou okolností - o tom se Ti ostatně chystám právě psát.
Začalo to po jedné zdařilé transakci. Chápu, že Tě jako básníka takové věci moc nezajímají, tak se o tom nebudu moc rozepisovat a napíšu jenom, že to nebyla moc čistá věc a že kořist byla veliká. S kolegy jsem oslavu poněkud přehnali, takže jsem se jednoho dne ocitli v jednom nejmenovaném sicilském městečku v jednu v noci, aniž bychom tušili, kde je náš hotel, a taxík taky nikde. Kolegu nenapadlo nic jiného, než se ptát po ubytování na náměstí. Obrovský chlap, který vypadal, že by si dal klidně dva k večeři, nás zavedl do takové díry, která byla, jak jsme později zjistili, když nás v zadní místnosti zamknul, napůl veřejným domem a napůl mafiánským doupětem. Naštěstí jsme si udrželi dost duchapřítomnosti; trochu se vyznám v elektrice, tak jsem vyrazil pojistky a poškádlil signalizační zařízení požáru, kolega vykopl dveře a v nastálé tmě a zmatku jsme se za kvílení sirény přimísili mezi padlé ovečky, které vybíhaly ječíce z domu. Měli jsem na sobě jejich umělé kožichy, které jsme našli tam, kde nás zamkli, a nalili jsme na sebe dost voňavek, takže jsme opravdu byli zamaskováni velmi dobře. Přespání na skládce za městem nám už nepřipadalo tak nevábné jako jen o dvě hodiny předtím.
No, a to je zhruba vše, co se mi přihodilo dobrodružného; co bylo dál, to už jsou jenom věci zcela obyčejné a nudné. Na třetí den jsem měl zakoupenu letenku domů, už jsem se strašně těšil, v letištní hale jsem si připadal, že už jsem skoro doma, odpočítával minuty a svým vnitřním čichem takřka cítil smog rodného města. Když jsem ale přistoupil k přepážce, zjistil jsem, že nemám pas. Ten mafián mi ho nejspíš vyfoukl. Najednou jako by mne nějaké kouzlo odfouklo daleko, daleko pryč od domova. Bez pasu jsem prostě Nikdo. Vím, měl jsem se asi obrátit na policii, jet na vyslanectví nebo na konzulát, nebo něco podobného. Já si ale vzal taxíka do přístavu a odjel jako v transu nejbližší lodí, která právě plula. Tak jsem se náhodou dostal sem, na tento ostrov, a ubytoval se v malém odlehlém pensionu, a nějaký ten pátek už tady bydlím.
Mezi osazenstvem pensionu jsou opravdu podivné bytosti: nejnápadnější je jedna žena – říkám jí paní Pejsková – která si s sebou stále vodí malé stádo štěňat různých ras. Kam přijdou, strašně kňučí a musíme před nimi všechno schovávat. Nedávno mi roztrhala ručník a oslintala nohavice. Potkat paní Pejskovou však není to nejhorší, co Tě tu může potkat; žena, která s ní sedí u stolu a přes svoji drobnou postavu při večeři pohlcuje ohromné množství jídla, jako by byla bezedná, je mnohem horší. Nenápadně totiž roztáčí vír pomluvy a dostat se do jejích drápů není legrace. Tak jestli se Ti donese něco o mně a o tom zájezdu házenkářských dorostenek, tak tomu prosím Tě nevěř. Opravdu nejsem zvrhlík, jen jsem se mylně domníval, že vylézám na nudistické pláži.
Zatímco tady sedím na terase a píšu, přiběhla paní Pejsková a ječí, že se jí ztratilo několik štěňat.
Každou středu tady bývá „řecký večer“. Se špunty v uších a sklenkou retsiny před sebou se to dá někde v rohu jakž takž vydržet. Koukám, jak jsou ostatní turisté lákáni na pódium a nuceni k potupnému poskakování (zatímco si zřejmě myslí, že se dobře baví) a myslím si o této civilizaci své.
Před týdnem se nastěhovala banda turistů ze severu. Jsou strašně hluční. Na patře s nimi bydlí jedna milá dáma, která si mi při večeři stěžovala, že v noci nejen řvou, ale i strašně dupou a mlátí dveřmi, nemůže prý kvůli nim zamhouřit oka. Prý znečistili i schody, prasata. Po pátém panáku metaxy (já nepil!) dáma vytáhla z rukávu něco, co vypadalo jako dirigentská taktovka, zamumlala „Co bych se s nima mazala“ a zamířila do svého pokoje. Další dny byly klidné, asi banda už odjela; jen nám teď bohužel každý den k večeři připravují místo dobrého jehněčího nekvalitní vepřové.
Před třemi dny se tu ubytovaly také mladé anglické turistky, které trávily veškerý čas, i přes poledne, na sluníčku – říkal jsem jim tehdy „Slečny, dejte pozor na Hélia!“, ale ony nedbaly. Dnes vylezly jen na večeři a jedné jsem půjčoval panthenol. Krávy jedny hloupé!
Ráno přijela zvláštní skupina: všichni jsou nejméně tak o dvě hlavy vyšší než normální lidé. Když smutně koukali na obsah toho, co nám při snídani předkládají jako „bohaté švédské stoly“, bylo mi jich docela líto. Už to vypadalo, že si jeden z nich odnese celou várnici s džusem, ale pak se zarazil, ochutnal, zkřivil ústa a odešel. Kručelo mu v břiše tak, že to bylo slyšet až k mému stolu v koutě. Pak jej začal očuchávat Žužu, jedno ze štěňat paní Pejskové. Nutno říci, že cizinec dostal zase dobrou náladu a šel mu házet klacík. Má asi rád zvířátka.
Z nudy jsem tu vymyslel několik nových stolních her – jenom je moc nemám s kým hrát. Měl jsem dva kamarády, kterým to tu ale nevím proč nevyhovovalo a přestěhovali se do hotelu Lotos **** , all inclusive. Předtím jsem s nimi zašel občas na nějaký ten výlet, navštívil vykopávky či vylezl na nejbližší kopec, ale poté, co se přestěhovali, strašně zlenivěli. Šel jsem párkrát kolem, válejí se na lehátkách u bazénu, v rukou talíř, přeplněný jídlem, a nalévají se ouzem. Oba přibrali nejméně deset kilo. Nevíš, jak bych je mohl odtamtud dostat? Je to o zdraví.
Jeden čas jsem měl ve vedlejším městečku přítelkyni. Byla krásná, a také cizinka; žila na ostrově už nějakou dobu. Jezdil jsem za ní tím příšerným autobusem, u kterého nevíš, v kolik a zda přijede, i když máš náhodou k dispozici jízdní řád. Rozešli jsme se; když jsem čekával u silnice, neubránil jsem se myšlenkám na Penny; napadalo mne, že místo na ten pitomej autobus bych měl mávnout na nejbližší loď a vydat se za ní.
Poslední dobou často myslím také na našeho syna, kterého jsem neviděl od té doby, co byl v peřinkách a co jsem práskl do bot. Vím, Penny má možná jiného chlapa (je to bláznivé se domnívat, že by na mne čekala; přiznávám, že to moje pití byla cesta do pekel, nechci se o tom moc rozepisovat, ale naštěstí jsem se z toho opravdu dostal), ale chci se vrátit, alespoň se o to pokusit. Doneslo se mi, že prý chodí k psychiatrovi kvůli nějaké obsedantně-kompulzivní (nebo tak nějak) poruše (má to prý něco společného s pletením a páráním), ale doufám, že to není nic vážného; vždyť to byla vždy silná žena.
Kamaráde, Homére, prosím tě poraď mi, co jí mám říct, že jsem celou tu dobu dělal?
Tvůj O.