Na rozhraní oceánů II.

Ahoj Blanco,
druhý díl zástupného dárku je tady! Dozvíš se, kam že to vlastně pluješ. Vstoupíš na pevninu a získáš doprovod. Cesta je dlouhá. Další díl se teprve píše :)
Překvapivě zelený bod, kterým byl ještě před chvílí Mys, se rychle přibližoval. V mělkém údolí pod charakteristickou stolovou horou již byly vidět nejvyšší střechy rodícího se města. I po několika desetiletích však místní osídlení stále připomínalo spíše vojenský tábor, než nejvýznamnější zastávku na cestě do Indie. Přístav si musel vystačit většinou jen s dřevěnými moly, po dláždění v ulicích nebylo ani památky.
Magdalene byla na nějaké to nepohodlí připravená, očekávala dokonce, že si na pevnině bude muset sama sehnat nocleh, než se Molly dozví, že její loď dorazila. Snad bylo poněkud neprozřetelné, že vyrazila na cesty zcela bez doprovodu, ovšem až do této chvíle se mohla zcela spolehnout na kapitána lodi, kterého také požádala, aby jí pomohl v přístavu najít vhodného průvodce pro další cestu. Než však byla loď řádně ukotvena a připravena k vyložení, bylo zřejmé, že to nebude třeba.
Ať už to bylo šťastnou náhodou nebo díky včerejším zprávám z pobřeží, u nábřežního chodníku stál vůz s jednoduchým nápisem „Hamley House“ na bočnici a jeho vozka pátral očima mezi lidmi na palubě po očekávané návštěvě. Jen co se Magdalene dostala na molo, zamířila jeho směrem. Jen mimochodem si uvědomovala, že její nohy si po delší době na lodi znovu zvykají na zcela pevnou zemi. Tolik se těšila na zcela nové a vlastně téměř nepředstavitelné zážitky. Molly nebyla v popisu chystaného programu příliš konkrétní, ovšem slibovala překvapení a mladou dámu přemáhala neodbytná zvědavost.
Konečně se mezi všemi pasažéry, nosiči, námořníky a přístavními povaleči dostala k vozu. Starší černý muž v nenápadné zelené livreji se na ni usmál.
„Mrs Meadows?“
„Přesně tak, pane,“ odvětila Magdalene a podala mu ruku. Od prvního krátkého pohledu do moudré tváře lemované úctyhodnými bílými licousy tušila, že s tímto mužem, ať už je sluha nebo ne, je nejlépe jednat jako rovný s rovným. V témže okamžiku také věděla, že mu může plně věřit, i kdyby ji měl doprovázet napříč divokou Afrikou.
Vozka se svižně uklonil a naznačil rukypolíbení.
„Říkají mi Thomas, madam.“
„Těší mne, Thomasi,“ odpověděla Magdalene a ohlédla se zpět na molo.
„Madam, jestli dovolíte, pomohl bych vám na vůz. Pak dohlédnu na vaše zavazadla, nemějte obavy.“
Mluvil velmi zdvořile a téměř bez přízvuku. Magdalene se přistihla při myšlence, že Roger měl skutečně šťastnou ruku při výběru místního služebnictva. Zároveň ho v duchu musela pochválit za to, že si sem nepřevezl celou svou anglickou domácnost.
Thomas se po chvíli vrátil z mola a před sebou popoháněl několik nosičů. Dohlédl na šetrné složení všech zavazadel na korbu, nejstaršímu nosiči vtiskl do ruky minci a rychlým pohybem korbu zajistil. Bez zaváhání se pak vyhoupl na kozlík vedle Magdalene a chopil se opratí. Dvojice koníků zastříhala ušima.
„Než vyrazíme z přístavu, madam, je něco, co byste potřebovala sehnat?“
Magdalene se krátce zamyslela.
„Pokud je na Hamley House dostatek pracího mýdla a dopisního papíru, myslím, že nic nepostrádám,“ usmála se.
Thomas jen pokýval hlavou a rozhlédl se po davu na nábřeží, jako by někoho hledal. Náhle hlučně pískl mezi zuby, až si Magdalene rukou zakryla ucho. Stihla mu věnovat trochu rozhořčený pohled, než k vozu přiběhl sotva sedmiletý chlapec se zakrytým košíkem. Vozka mu beze slova nasypal do hrsti pár drobných.
„Něco pro dámu?“ zeptal se hošíka s posunkem, který vybízel k otevření obou poklopů koše.
Chlapec se protáhl pod opratí, s námahou vyzvedl koš na stupátko a otevřel obě jeho poloviny.
„Vyberte si, madam. Dva tři kousky, podle chuti. Všechno čerstvé, za to ručím,“ poznamenal Thomas a chlapec se hrdě usmál.
Magdalene se chvilku rozmýšlela. Nakonec sáhla po osvědčených jablcích a hruškách. Na exotičtější plody bude čas později. Potřebovala se osvěžit něčím čerstvým, v tom měl Thomas pravdu. Jinak jí opravdu snad nic nescházelo. Poděkovala hošíkovi, který už zase mizel někde v davu a než se stihla zakousnout do jablka, vůz se s mírným trhnutím rozjel do uliček malého města. Vozka mlčel, soustředil se na chodce křižující cestu. Magdalene se rozhlížela a skoro si přála, aby měla dvoje oči a stihla si všimnout všeho, co kolem sebe najednou má. Stále nevěděla, kam přesně jede.
Hlavní ulice města po krátké chvíli přešla v prašnou vozovou cestu a mírně stoupala do nízkého sedla pod stolovou horou. Za další okamžik se přehoupla přes tento blízký horizont a Magdalene se naskytl skutečně nádherný výhled na veliký záliv uzavřený ze západní strany hornatým mysem. Po úbočí zálivu směrem k východu klesala cesta, kterou sledovali. V místě, kde se dotýkala pobřeží, se krčilo několik malých domků rybářského přístavu. Potom se ohýbala někam do vnitrozemí, do kopců.
Thomas mírně poklepal opratěmi a koníci zrychlili do lehkého klusu.
„Tohle je Falešná zátoka, madam. Mys Dobré naděje jste asi poznala,“ pronesl s dikcí skutečného turistického průvodce.
„Cesta nám pár hodin zabere, máme před sebou Lowryho průsmyk. Ale paní Molly mi řekla, že se cestování nebojíte.“
Magdalene jen přikývla. Oči jí zářily nadšením, všímala si jednoho detailu krajiny za druhým a stále se divila všudypřítomné zeleni. Skoro by mohla říci, že je pořád v Anglii, kdyby hory na obzoru neměly tak ostré hřebeny. Po chvíli se začala Thomase na různé drobnosti vyptávat. Na druhy kvetoucích křovin při cestě, na místní rybáře, na to, odkud pocházelo ovoce, které před chvílí dojedla. Vozka se poměrně ochotně rozpovídal, i když poněkud šetřil slovy a vždy čekal na další otázku. Zdálo se, že se rozhodně nechystá obtěžovat dámu po tak dlouhé cestě nějakým rozsáhlým vyprávěním.
Největší zvědavost budil samozřejmě cíl jejich cesty. Kde se nachází Hamley House? Je to samota? Jaké je jeho okolí? Jedna představa střídala druhou. Magdalene se však zařekla, že se na toto téma vyptávat nebude. Chtěla se nechat překvapit. Zatím měla o podívanou skutečně postaráno a rozhodla se věnovat všechnu svou pozornost každé míli cesty, kterou měla před sebou.