Podivuhodné osudy zvířecích mazlíčků, část 2.

2.
Druhý večer. – Přírůstky z Transylvánie. – Drápatec se nepodobá motýlu. – Výcviková pomůcka a paprikové klobásy. – Zážitek zvláštního druhu. – S kým byla babička za soumraku? – Výskyt rumunských myší. – Kilián je princezna.
Nazítří večer bylo všechno jako kdykoliv jindy; i Prašivka se dostavila v obvyklém (nikoli horším) morousovitém rozpoložení.
„Když si myslíš, že se v tvý netopejří podobě skrývá nějaké lidské jádro, tak nám o tom pověz víc,“ vyzvala Marcia. „Přinejmenším se ti uleví, když to ze sebe dostaneš ven.“
„Nepotřebuji ze sebe nic dostávat, děkuji,“ odvětil Marcius. „Ale tak jako tak jsem měl v úmyslu povědět vám takříkajíc příběh svého života. Nemám co skrývat a doufám, že když začnu, povzbudím k otevřenosti i vás. Pak snad budeme společně schopni najít cestu, jak naše bědné osudy změnit.“
Po vzletném úvodu se na okamžik odmlčel, aby dal svým společníkům možnost reagovat. Krysa i ropušák svorně mlčeli.
„Jak jistě víte, mým domovem je daleké Rumunsko. Odtamtud jsem před lety přicestoval s várkou dalších vzácných fantastických zvířat transylvánské provenience, jež měla obohatit místní živé sbírky.“
Další zkusmá pauza.
K Marciově úlevě ani jeden z posluchačů nevyjádřil podiv na tím, jak se mezi vzácná fantastická zvířata transylvánské provenience připletl exemplář v Evropě nejběžnějšího druhu netopýra.
„Korunou zásilky jsem samozřejmě nebyl já,“ dodal pohotově (než někoho napadlo se ptát), „ale neobyčejně vzrostlý, byť ještě mladý exemplář drápatce maramušského, zvaného též clavius maramisius.“
„A jak takový tvor vypadá?“ zajímal se Kilián.
„Dravě,“ odpověděl Marcius. „Především dravě. Zvláště nápadné jsou jeho drápy. Velmi dlouhé. Velmi ostré. Taky má zobák. Velmi ostrý a velice… otevírací. Dokořán. Ale nejpodstatnější jsou ty drápy. No a dál má taky peří a částečně i šupiny, hlavně na krku a na stehnech, nohy a křídla. Dva páry křídel.“
„Jako motýl.“
„Ne, Kiliáne. Motýlu se vůbec nepodobá. To tedy ani trochu. Motýlu. Kdepak.“
„Dobrá, dobrá,“ řekl Kilián trochu překvapeně, „beru na vědomí, že se nepodobá motýlu. Hlavně klid.“
Ano, opakoval si Marcius v duchu, hlavně klid. Vzpomínky na cestování ve společnosti značně nervózního maramušského drápatce a dvacítky vypasených šedých myší byly právě jenom… vzpomínky. Už bledly (ovšem ne dost rychle). Drápatec stejně cestou nejevil zájem o potravu. A i kdyby, Marcius nebyl určen k běžné konzumaci (nikoliv, žádné otravné jídlo, jak byl nedávno neurvale nazván); jako potrava byly jasně označené myši. On ne. On byl… cosi speciálního.
(„Výcviková pomůcka?“ přečetl Hagrid cedulku, kterou utrhl z přepravky, a udiveně potřásl rozčepýřenou kšticí. „A jak by mi asi malý netopejře mělo pomoct s výcvikem tohohle ptáčete, hm?“ Podrbal drápatce pod krkem, hbitě uhnul před ostrým zobákem a odvedl jeho pozornost kouskem paprikové klobásy. Další skrojek podal Marciovi a pořádný kus si nacpal do vlastních úst. „Špravedlnost musí bejt,“ zamručel spokojeně).
„Nechme však drápatce drápatcem,“ pokračoval Marcius ve vyprávění, „a vraťme se na okamžik do mého rodiště, kterýmž bylo podkroví tajemného hradu ukrytého v srdci hor. Jméno onoho hradu jest Poenari a ti, již na něm a přilehlých državách vládli, oplývali neobyčejnou schopností: dokázali totiž bytovati ve podobě lidské stejně dobře jako v podobě zvířecí.“
„Zvěromágové,“ utrousila Prašivka. „Nic tak moc zvláštního. Jenom tady kolik jich je! A mohl bys mluvit normálně? Ten archaickej styl ti kdovíjak nejde.“
„Tiše,“ napomenul ji Kilián. „Jestli to patří k příběhu, ať mluví, jak chce.“
Marcius přešel vyrušení jen nepatrným povzdechem.
„Nebyli to zvěromágové, byli to upíři,“ řekl střízlivě, „pokud ovšem nepovažuješ upíra za zvláštní druh zvěromága, kterým vlastně prakticky je.“
„A upíři se proměňují…,“ nadhodil Kilián.
„No právě,“ přikývl Marcius. „V netopýry. A když je upír netopýrem – chápejte mě dobře, mluvím, jak jsem slyšel, sám s tím zkušenost nemám – tedy, když je netopýr upírem – tedy vlastně naopak, upír upírem – netopýrem – chová se jako obyčejný netopýr. Ten upír. A když se potkají dva netopýři… z nichž jeden je netopýr a druhý upír… takhle zjara, za soumraku… zkrátka, praprapra a kdoví kolik ještě pra prababička prý měla… jistý prazážitek… chci žít zážitek… zvláštního druhu…“
Po chvíli rozpačitého ticha se ozvala Prašivka.
„Takže pokud tomu dobře rozumím,“ pronesla uvážlivě, „v ženské linii tvého rodu došlo kdysi za soumraku k zážitku zvláštního druhu, a ty se domníváš, že následkem tohoto zážitku vzniklo vejce, z něhož pocházíš.“
„Netopýři nesnášejí vejce!“
„To vím,“ uchichtla se Prašivka nad jeho pohoršením. „Ani upíři, pokud je mi známo. Bylo to myšleno takříkajíc obrazně. Takže abychom se dostali k jádru věci, seš potomkem nějakého upíra.“
„Možným potomkem,“ upřesnil Marcius. „A nikoliv jen tak nějakého upíra.“
„Poenari,“ zamyslel se Kilián. „Ten vlastnil samotný Wladislaus Dragwlya, ne? Kdybys měl pravdu, Marcie, byl bys vskutku prazvláštním levobočkem vznešeného, i když poněkud hrůzostrašného rodu.“
„Já vím,“ řekl Marcius, „ale jak to, že to víš ty?“
Kilián pokrčil rameny. „Znalost významných urozených rodin patří k základnímu vybavení každé…“
Sklapl tlamu tak prudce, že vydala cosi jako mlaskavé klapnutí. Náhlé ticho prozradilo Prašivčino přidušené pochechtávání.
„Tak náš netopejrek je upíří vnouče. To jsou mi věci!“
„Netvrdím, že to tak určitě je,“ bránil se Marcius. „Jenom to uvádím jako možnost. Jsou určitá fakta, která moji teorii podporují. Třeba magické scho… prostě... určitá fakta, no.“
„Magické co?“
„Magické nic,“ odsekl Marcius. „Zájem o magii. Jsem chtěl říct. A taky třeba pomalé stárnutí. Je mi skoro jedenáct, abyste věděli. V mém věku je většina netopýrů po smrti! A já jsem v podstatě pořád ještě mládě.“
„To muselo být tvým příbuzným dost divné, ne?“ zeptal se Kilián.
Marcius přikývl a skryl hořké pousmání do složených křídel. Kdybys jen věděl, kamaráde, jak moc divné jim to bylo! Tak divné, že mě vyhnali z kolonie a pronásledovali tak dlouho, dokud jsem nevletěl do nastražené sítě. Výcvikovou pomůckou se netopýr nestane jen tak. A jak bych asi skončil, nebýt Hagridova měkkého srdce a paprikových klobás z řeznictví v Prasinkách?
Marcius se ještě pár dní poté, co celý rozlámaný a vystresovaný dorazil do Bradavic, utěšoval myšlenkou, že se nad ním zarostlý obr slitoval právě proto, že v něm rozpoznal něco zvláštního. Pak si všiml, že Hagrid ušetřil i ty myši. Neharcovaly se sem takovou dálku, aby je pak něco sežralo. Nejsou to přece jen tak nějaké myši, jsou to rumunský myši, bručel zálibně, a kdepak se to dneska najde, rumunská myš!
V celém Rumunsku a také na všech rumunských lodích a v rumunských vlacích, nejspíš i v letadlech, pomyslel si Marcius, ale moudře mlčel. A ty, maličkej, řekl mu Hagrid, z tebe bude mít nějakej študentík velikou radost. To určitě, mlčel dál Marcius, protože tady je nejspíš možné úplně všechno.
Po roce v Bradavicích ještě pořád doufal, že opravdu je.
„Heleď, Marcie!“ vytrhla ho Prašivka ze zamyšlení. „Mluvil jsi o lidském původu, jestli si dobře pamatuju. Odkdy je upír člověk?“
„Rozhodně je v něm lidského víc než v netopýru,“ opáčil nevrle. „A vzhledem k tomu, že mi stejně nevěříte, je to stejně úplně jedno.“
„Já ti věřím,“ řekl Kilián. „Věřím, že jsi upíří potomek, stejně jako já jsem princezna.“
Teď toho měl Marcius právě dost.