Trojitá teorie

„Tati, proč je DMD v dubnu?“ zeptal se mě jednoho dne můj nezvedený potomek.
Předstíral jsem hluchotu a dál pečlivě stavěl terče. Neuváženě jsem mu totiž slíbil, že jestli mě nechá vymazat si drabblecí spánkový deficit, naučím ho střílet.
„Tátíí!“
Nehlasně jsem zaklel a začal vymýšlet nějakou tu teorii.
„No,“ vypadlo ze mě po chvilce, „přece kvůli Cimrmanovi. Když se vrátil z Japonska, kde byl jako agent trutnovské firmy Nerez vyrábějící příbory, a kde ho okouzlilo haiku, pokoušel se ho psát. Jenže zapšklá rakousko-uherská mentalita krásu jednoduchého japonského verše nepochopila.
„Je to krátké, pane Cimrman. To se do novin nehodí. A verše taky ne,“ říkávali mu v redakcích. Tak Cimrman prodlužoval a prodlužoval, až nakonec skončil u stoslovného útvaru.
Pak se jednoho dne v opilosti vsadil s přítelem Josefem Prachatickým, že dokáže celý měsíc napsat každý den drabble na téma, které si Josef vymyslí. Sázku by vyhrál, jenže když 30. dubna na Děvíně předával poslední papír, aby si ho Pepa mohl přečíst, zmocnila se drabblete na téma „Naše mládež – naše budoucnost“ skupina rozjuchaných výrostků a za bujarého řevu vmetla dílo do čarodějnického ohně.
Oba přátelé se pak ve zlém rozešli, protože Josef odmítl Cimrmanovo vítězství uznat.
Proto je DMD v dubnu. Tak,“ zacloumal jsem prkenným terčem a gratuloval si k tak praštěné teorii.
Jenže můj syn, po matce značně nedůvěřivý jedinec, mi to prostě nezbaštil.
„Dobře! Může za to Obi-Wan!“ procedil jsem mezi zuby.
„Jo?“
„Jo! Bylo to… nějaká mise či co. S Qui-Gonem. Záchrana princezny. Tak. No a ona se do Obi-Wana zamilovala. Ahmmm…“ obrátil jsem oči k nebi pro inspiraci, „psala mu milostné dopisy, nejedla, nespala, chřadla a chřadla, až…“
„Až?“
„Co až? Aha. Až uchřadla. V dubnu. Sto jich napsala. Těch dopisů. Jenže pak se to vyprávěním nějak spletlo a tak se místo sta dopisů píšou stoslůvka. Ha!“ dokončil jsem vítězoslavně.
Jenže mezitím se to moje nevděčné děcko zhroutilo v záchvatu smíchu.
„Tati, to je příšerný,“ hihňal se můj syn.
„Dobře,“ pravil jsem dotčeně, „DMD je v dubnu proto, že mám narozeniny a všichni mi chtějí udělat radost! A jestli máš nějaké námitky, tak jdu domů a o střílení si můžeš říct mámě!“
Tváří v tvář této hrozbě se můj syn uklidnil.
Rozmáchlým gestem jsem ukázal na vzdálenou řadu terčů a podal mu pistoli.
„Prosím, můžeš začít. Když se trefíš, terč by měl spadnout.“
Dítě si zachmuřeně terče prohlíželo.
„Chtěl sem střílet do Brumbála,“ zamrmlalo umíněně.
„Máš smůlu. Tyhle dva tam zbyli poslední. Otec a syn. Prostě střílej a sklať tolik Malfoyů, co zvládneš.“