Osudová maličkost

Úplně tomu propadl. Bylo to tak vzrušující, realizovat vlastní nápad! Nejdřív hledal samorosty, pak je s láskou a stoupající zručností čistil a skládal z nich přesně to, co měl už měsíce vypálené v duši.
Nikdo si ho nevšímal. Desetiletí kluci nadělají hloupostí!
Stůl měl plný nákresů, často se chvěl rozčilením i štěstím zároveň – objevil návykovou radost z vlastní tvorby.
„Babi, potřebuju venku nějaké místo pro svůj projekt!“
„Hlavně ať to, Artuši, nikde nepřekáží.“
Snažil se, a bylo to krásné. I květiny nadloubal a vysadil. Sluneční hodiny!
Nevšiml si a nikoho nezajímalo, že do tohoto kouta dvora slunce vlastně nikdy nesvítí...