Podvečer

„Šašku!“
„Princezno?!“
„Mluv se mnou vážně!“
„Od toho jsem kašparem počmáraným, abych si šprýmy tropil!“ poskakuje šašek rozjíveně kolem Její Výsosti, chvíli po jedné, chvíli po druhé noze.
Princezna odloží vyšívání. Vstane z křesílka vykládaného perletí a udělá tři opatrné krůčky k oknu. Zpoza těžkých sametových závěsů opatrně nahlédne do zahrady pomalu tonoucí v šeru. Pod rozkvetlými liliovníky není živá duše. Princezně se ale nijak neuleví. Však oni přijdou, pomyslí si.
Usedá zpět k jemňoulinkým batistovým kapesníčkům a drobným nervózním stehem dokončuje další monogram.
„Ty mi šašku těžko nějak pomůžeš,“ vzdychne.
„Jak mne jen to hemžení milenců pod balkónem unavuje!“