Pohádka o holčičce se sebeovládáním nekrmeného křečka.

„Sněz mě,“ zavlnila boky čokoláda.
„Ne,“ odpověděla jsem chladně.
„Sněz mě!“
„Ne.“
„Proč ne? Jsem k nakousnutí,“ zašustila svůdně obalem.
„Prostě ne. Nechci špekatět.“
„Co je to špekatět?“ nechápala čokoška.
„To je když jíš tak, že se nemůžeš hýbat.“
„A to je špatně protože...?“ Zatraceně! Ten pamlsek mi vážně začínal lézt na nervy. Rozhodla jsem se její vábení ignorovat. Ticho bylo přibližně deset vteřin.
„Sněz mě!“
„Ne.“
„Sněz mě, ty srabe! Nacpi si teřich! Kašli na společnost! BUĎ ŠŤASTNÁ!“
"NE!" křičela jsem zatímco jsem trhala obal a cpala si čokoládu do pusy. "Mně nezlomíš!"
A do prčic. Toliko k nešpekatění.