Volný pád

Já: Jsme my vůbec normální?
On: Mrkej na ten výhled! Západ slunce nad Stromovkou.“
Já: Ehm, jasně. (Hyperventiluji.)
Jestli nezmlkne, zabiju ho, pohřbím ve Vltavě a každý soud mě bude muset omilostnit.
Země se rychle vzdaluje. Teď už nevystoupím.
On: Hele, už jsme asi nahoře. Varují nás, než to odbrzděj?“
Já: Ne. Připravili by nás o infarkt myokardu.
Otevírám oči. Vidím město. Veliké. Závrať paradoxně mizí.
Cvak.
Žaludek v krku. Čtyři G v ramenou.
Já: Diluviální zařvání, sprostá slova, pak euforie a záchvat smíchu.
On: šokované ticho.
Já: Půjdem ještě jednou?
Oprašování starých hranic je někdy lepší, než překonávání neznámých.