Óda na Julii

V hospodě se Romeo radí s přáteli, jak na Julii.
Přítel1: (zpěv) Spusť mi vlasy, Julie.
Hej, vždyť se nic neděje.
Copak je čtrnácté století,
aby z toho hned byly děti~í.(konec zpěvu)
Něco takové jsi měl na mysli, příteli můj?
Romeo: Ještě trochu na tom zapracuj.
Upřímnost je sice důležitá,
ale není už trochu přežitá?
Přítel2: Říká se, že pravda léčí,
je krásnější než všechny řeči.
Ženského však rodu jest,
může skrývat podlou lest.
Romeo: Pravda bolí,
stejně jako hněv ženy.
Aby pak, och Romeo,
nebyl jako poleno.
Jinak na to musíme.
Přítel1: Tak ji třeba uspíme?
Romeo: Tohle nejsou Grimmové,
Chce to říct laskavě.
Buď mým světlem,
veď mě dál,
i jednu noc však
bych s tebou dal.
No tak mi trochu pomožte,
nebo budu za koště.
Přítel2: Nešlo by to bez zpěvu?
Měl bys velkou úlevu.
Romeo: Tak jak tedy na Julii?
Přítel1: Nechceš radši Cornelii?
Mohl bys mít problémy,
a nemyslím ekzémy.
Vaši rodiče taky
stojí na jiných březích řeky.
Budou to jen hormony.
Romeo: Vážně chci být upřímný.
Pravda je krásná, říkal jsi.
A není než Juliiny krásy.
No nic, poddám se improvizaci
To vyřeší každou komplikaci.
Přítel2: No spíš ne, když jde o komunikaci.