Nelituji

Noc odcházela a blížilo se ráno. Naše oči byly suché, ale srdce přetékala vzpomínkami. Zpoza obzoru přicházel úsvit. Slunce pozlatilo jeho tvář zbrázděnou bolestí.
„Ach, Vinnetou,“ zašeptal jsem to drahé jméno a stiskl jeho ruku. Věděl jsem, že želí její smrti. Já však litovat nedokázal.
Začínal další z dní, které mi bylo dopřáno strávit po boku svého bratra.
O mnoho let dříve na hoře Hancock
Červený záblesk.
Vrznutí modrých dveří.
Z budky vyběhla dívka.
Zazněl výstřel.
„Za slash!“ vykřikla a vlastním tělem zastavila kulku.
Přesně tohle chtěla Zářná Vzora udělat už od čtyř let. Teď konečně znala ty správné fandomy.