Cestou necestou

Stáli jsme na vrcholu hory a já proklínal svou představivost. Před námi byla jediná sjízdná cesta. Všude jinde byly obrovské závěje sněhu, s nimiž si ani našich tři sta tun nedokázalo poradit. Cesta nebyla zase až tak velký problém. Problémem bylo, že vedla nad propastí, hlubokou několik set metrů. Úplně dole v počínající tmě se tyčily zubaté vrcholky skal. Pokud Saladin sklouzne, budeme mrtví. Úplně jsem viděl, jak jdeme několikrát přes bok a jak mi hlavu rozdrtí uvolněná pračka. To byl ten příjemný způsob smrti.
"Tudy ale musíme," zabručel jsem, povzbudivě mrkl na Jonáše, zavelel, "vpřed" a zbaběle zavřel oči.