Věnováno všem, kteří znají tohle "bouření" a především mému "spouštěči".
Mám raději to zastavit?
Nebo nechat zajít dál?
Touhu v realitu přetavit,
a riskovat tak možný žal?
Myšlenky hlavou bez ustání víří,
pro pocity slova hledám,
poletují, jak pampelišky chmýří
a já je těžko pochytám.
Racionálně by dalo se snad říct,
že je to jen obyčejná chemie,
jako bouření hormonů se to dá vzít,
však neřeší to, jak mi je.
Jen chci, aby se čas zastavil na chvíli,
protože vše do sebe tak krásně zapadá.
Jsem s tím, s kým nejblíž jsme si kdy byli,
co když si to člověk špatně vykládá?
Z myšlenek nejde ven,
končí můj chvilkový sen.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit