Navečer

Někdy kolem třetího měsíce, kdy už štěňata prospala kus noci v kuse, navykl si chodit Fido navečer na kus řeči k panu Havranovi. Prvních pár dní jen tak postával; pak pan Havran netrpělivě plácl křídlem na lavičku vedle sebe a bylo vymalováno. Nejprve se Fido snažil najít vhodné dospělé téma, ale nakonec stejně vždycky sklouzl k první teplotě, prvnímu zubu, prvnímu smíchu. Vždycky se pak hrozně omlouval.
“Nechte toho, kurrník,” zakrákal konečně soused. “Jsem rrád, že mi každý den potvrrzujete, že mé rrozhodnutí zůstat starrým mládencem bylo sprrávné. A těch párr rradostí rrodičovství můžu prrožívat bez prráce přímo s vámi.”