Pod stropem

Je jich všude tolik. Rozlehlé tak, že člověk z jednoho konce na druhý sotva dohlédne, útulné jako pelíšek vystlaný úsměvy, mrazivé i upoceně zadýchané. Ať už rohatě hranaté či zaoblené, jsou místnosti všech druhů a barev den za dnem svědky mnohého. Tolik životů, rozhodnutí, setkání a rozloučení projde jejich náručí. Leckdy jsou, ač bez boltců, jedinýma ušima, ke kterým dolehne něčí osamělá samomluva. Všechen smutek i radost se nasákne do stěn jako inkoust do pijáku a emoce dýchnou na každého dalšího, kdo proklouzne rámem dveří. Někdy mlčí víc živí svědci než tato němá tvář místa, která nedokáže lhát ani zapomenout.