„Chceš co?“ vyděsil se Joachim.
„Rozhodla jsem se, že založím špitál.“
„Počkej, počkej…,“ přecházel po místnosti sem a tam, „Ty ses rozhodla? Kdy jsi mi chtěla o svých plánech říct?“
„Říkám ti to teď,“ složila ruce na prsou, „nejsem malá holka. Vím, že je to riskantní…“
„Snad do toho mám taky co mluvit?“
„Cítím, že to tak má být. Jsem tvoje žena. Měl bys mě podpořit... Na tomhle přece záleží!“
Opatrně k ní přistoupil a objal ji kolem ramen.
„Tohle není vůbec rozumné, Elis. Bojím se o tebe.“
Zatím netušil, jak bezmocný si bude za pár měsíců při porodu připadat.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Píp
Kleio
Ale bez něj to nepůjde.
Vím, že je to druhý komentář
Blueberry Lady
Vím, že je to druhý komentář od stejného člověka, ale jednak ti chci udělat aspoň trochu radost, protože si to tenhle krásný příběh zaslouží, jednak se mi líbí, jak to balancuje na hranici paličatosti a takové ještě dětské umanutosti (na obou stranách hádky) a zároveň přesahu za hranice osobnosti, kdy si uvědomili (nebo uvědomila), že jsou prostě větší a důležitější poslání než jenom přežít nebo zabít. Je to hrozně pěkné a i když jsi nedostal na sto slov pořádnou hádku a dynamiku, nevadí to. A chtěla jsem ti dát pořádnou zpětnou vazbu. :-*
že chce, ale má na to zdroje?
Killman
že chce, ale má na to zdroje?