Každý krok

Pamatoval si každý krok té cesty, kamenité, vyprahlé a plné podivných stínů, nebezpečné i důvěrně známé, cesty, po níž většina kráčela sama. Každý jeden krok. Opřel si hlavu do dlaní a znovu ji v mysli procházel, napínal sluch, v srdci tolik štěstí i tolik strachu najednou, že by ho to mohlo zahubit. Proč ho to raději nazahubilo? Každý jeden krok. Plakal smutkem nenaplněné lásky, smutkem prázdných rukou, smutkem samoty, kterou dokáže poznat jen ten, kdo sám nebyl. Každý jeden krok. Jediné cesty, ze které nelze sejít. Jediné cesty bez návratu. Ale ty ses vrátit mohla. Kdybych se neotočil. Ach, Eurydiko…