A tady se lehce můj příběh kříží s Eilleniným příběhem Ve stínu klášterních zdí. Nekrolog si totiž ještě za svého života píše manželka Adamara, který je za svůj prohřešek proti králi přemístěn do konce svého života v kláštěře, bez kontaktu s vnějším světem. A vzhledem k tomu, že Charlotta umírá v roce, kdy se dostanu do Aldormy, vzbudí její smrt reakci i ve Wildaranu.
Možná jsem byla jen zrnkem písku v běhu času, pro mnohé pouhou loutkou svého muže. Leč co se zdá být zjevnou pravdou, tak nemusí být vždycky tak. Pro blaho mnohých stála jsem stranou, přesto oporou svému muži byla jsem. On vládnul rukou tvrdou, mnoho chyb jistě udělal, však jeho trest a naše odloučení, těžko zvládnout mohla jsem. Snad měla jsem být ráznější a víc prosit krále o odpuštění než jako muzikant stranou stát, však stalo se a já s tou chybou, do své smrti musím se užírat. Jsem pouhá žena, manželka i matka, Charlotta Branganová, co prosí Draky o milost.
Ačkoliv téma úplně nezapadá do mého příběhu, snažila jsem se s tím nějak aspoň časově popasovat. Nějak jsou ty bonusy opravdu bonusové.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Nikdy jsem moc nechápala lidi
Eillen
Nikdy jsem moc nechápala lidi, kteří si psali svůj vlastní nekrolog. Přišlo mi to takové divné. Ale u Charlotte mi to přijde přirozené.
Myslím, že ona draky o milost prosit nemusí. Ona je spíš hodna jejich obdivu!
Já bych si teda docela ráda
Lee
Já bych si teda docela ráda napsala nekrolog. :D (Jako nebráním se ani tomu, kdyby mi ho napsal někdo jiný, kdo je talentovanější, ale líbí se mi ta představa, že je ještě po smrti trochu popíchnu.)
Paní se mi líbí.