Trest

Seděl v honosně zdobeném křesle. Nepřítomně hleděl z okna rodného zámku.
Odsoudili ho! Oprávněně! Za svůj čin si přeci nic jiného než smrt nezasloužil!
Proč mu dali milost?!
Pevně semkl víčka. Slzy hrozily, že si proklestí cestu ven.
On přece věděl, že je netvor! Nedokáže se kontrolovat. Když se to projeví, neumí to zastavit.
Zabil ji!
Přece jí říkal, ať vypadne! Neposlechla. Snažila se ho chránit…
Složil hlavu do dlaně. Zmučeně svěsil ramena.
Cvaknutí dveří. Nevzhlédl, jediný, kdo by ho mohl navštívit, byla ta císařská zachránkyně.
„Proč?“
Příchozí se ušklíbla. „Protože sám víš, že si zasloužíš mnohem horší trest, Astale!“