Poušť

Slunce se vyhouplo vysoko nad obzor a jeho paprsky se plnou silou opíraly o žlutý písek.
Plazil se naprosto vyprahlou pouští. Bez vody, bez jídla, oblečení se na něm téměř rozpadlo a zůstal jako poslední. Všichni zemřeli po pár dnech v ležení. Něco je napadlo, roztrhalo jejich těla. Vypadalo to tam jak na jatkách, všude samá krev a lidská rozkládající se těla.
Nechtěl se vzdát, nechtěl podlehnout nepředstavitelné žízni a takový hlad ještě nikdy nezažil. Doufal, že nějakým zázrakem zaprší nebo, že narazí na malinkou, maličkatou oázu.
Jediné na co myslel, bylo: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“