Rostu do krásy

Každý podzim halím své mohutné, sošné tělo do přiléhavého, bronzově lesklého šatu. Odvážné, snad.
Když přijdou mrazy, zachumlám se do kožíšku, měkkého, hebkého a tak bílého, že až jiskří. Oči vám budou přecházet.
Oteplí se, odložím kožíšek a oděju se do růžových krajek. Vypadám něžně, nevinně. A co teprve má květinová vůně.
V pozdním jaru nosím veselý světle zelený šat. Rozpustilost májových večerů.
To v létě volím tmavší zelenou, a ozdobím se rudými šperky.
Pestrý oděv si vezmu jen počátkem jeseně. Hýří žlutou, červenou, i trochou zelené.
Rostu do krásy. Rok za rokem. Dozrávám.
Počkat, co zamýšlíte s tou pilou?