Kámen mi šeptá
Předvídala špatně. Nezbořili ho.
Předvídal dobře. Pořád stál.
Když vykročila vpřed, třásly se jí ruce. Bylo to zpátky; šedý kouř, kamenný most, ocelově modrá voda. Podělaný klapot podpatků. Jen nohy přišly o deset let starší a poprvé na ně čekal další pár.
„Vidíš? Nezbořili,“ mávl rukou, jak kdyby se rozloučili včera.
„Štěstí blbců,“ smetla to, protože... musela.
„Vracím dle dohody.“
Pohled na zničený střevíc ji šokoval. „Máš ho...“
„Držel mě v lajně,“ prohlížel ji zkoumavě. Odhadoval. Vrásky kolem očí se mu prohloubily, ale už nevypadaly strhaně. Žádná beznaděj, jen... čas.
Věděla, že vidí totéž. A usmála se. „Vyhráli jsme oba.“
(Téma by mělo být On + střevíc, který pořád nosil u sebe jako připomínku, snad může být.)
Nikdy by mě nenapadlo, že to ještě někdy vytáhnu, natož právě po deseti letech... Koho by zajímalo: Nebyl to romantický příběh o páru, jen o dvou smutných lidech, kteří se náhodou kdysi potkali, staré sázce a střevíci s utrženým podpatkem. Ta sázka zněla, že oba opustí nesmyslné toulání a přežívání, ke kterému nezávisle na sobě zbaběle utekli, a vrátí se k "opravdovému žití". A za deset let se (snad) znovu setkají, aby viděli... Tu botu po něm tenkrát hodila. Slíbil ji vrátit.
Věnováno jedné milé slečně, která mi dnes nevědomky mnoho připomněla a nešlo jinak. Takhle od toho aspoň neuteču já :) Taktéž věnováno nettie, dojalo mě, že byla ochotná najít si mě i tu... a všem těm lidem, co zůstali i dávno odešli.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To je moc krásné, člověka to
To je moc krásné, člověka to nutí dumat.
Krásné to je, číst musím
Krásné to je, číst musím dvakrát, ale textem teče čas, smíření s časem. A "klapot podpatků" někdy ukradnu, nejspíše v pátek!
Překrásné drabble!
Překrásné drabble!
Příběh vypadá hodně zajímavě.