O andělech a bolesti

Začal s opatrnými procházkami po nemocničním parku. Zatímco byl upoután na lůžku, jako by někdo vymazal z jeho života dvě roční období. Díval se na svět novýma očima, z nichž vyprchala veškerá naivita a nerozhodnost, ale ještě do nich nestihla vstoupit skepse a zahořklost. Sunul jednu nohu před druhou, podpírán sestrou Francescou. Povzbuzovala ho. Dodávala mu sebedůvěru, aby to nevzdal. Hleděl na své ochablé nohy. Cesta k fontáně a zpět se zdála být nekonečná. Třásl se vypětím po celé těle. Po čele mu cestovaly kapičky potu.
„Takový pokrok se jen tak nevidí. Úplný zázrak! Tak možná jednou za sto let…“