Kdo si počká...

Kostelní hodiny odbily poledne. Sálající slunce lákalo starou zmiji ven, ale odolala. Jen zvedla hlavu z křoví a škodolibě sledovala výjev u pařezu.
Malá zmije se radovala z výsadního místa. Zřejmě se trochu podivovala nad tím, proč není obsazené, ale dlouho to neřešila a roztáhla se po celé jeho šíři.
Starý zmiják sledující zmiji zpovzdálí neměl pranic radost. Taková malá. Co s ní? Pomalu našlapoval k pařezu. Malá zmije ho v poslední chvíli zaslechla, ale to už bylo pozdě. Chytil ji za ocas. Za chvíli se v torně prala s ostatními, zatímco se stará zmije vyplazujíc jazyk šinula na pařez.