To, co dokonale umíme

Zavírám oči, v rychlosti si balíš věci, s ostentativním třísknutím dveřmi odcházíš. V prvních vteřinách se zhluboka nadechuji a cítím, jak se mé plíce plní vzduchem, je to skoro jako první nádech. Kolikátý už? Vnímám obrovskou úlevu, jakoby ze mně všechen ten stres posledních dní naráz stekl. Mám chuť se položit do vany a nechat jeho poslední zbytky, ať se rozmočí a s vypouštěnou vodou pak skončí v odpadu, jinam nepatří.
Ležím ve vaně a dochází mi, co se stalo. Zavírám oči a mám chuť sáhnout po žiletce. Jsem bez tebe. Začínám promýšlet usmíření.
Zlato, tohle máme dokonale nacvičené, že?