Bylo jaro, teď je podzim.

Jednou jsem natáhla ruku k otevřené knize,
mezi řádky se vynořily čísi neviditelné prsty
a pevně ji stiskly, snad na pozdrav,
snad aby mě vyzvaly k tanci
v rytmu naivních, sladkobolných veršů.

Svět se houpal na vlnách cizích slov,
rozkvétal encyklopedickými pojmy na sněhobílých loukách,
nad nimiž šustili motýli papírovými křídly.
Lesní stromy voněly po drahocenných úlovcích z nejvyšších polic antikvariátu
a v inkoustových oceánech číhaly příšery
pokryté třpytivými šupinami ukrývajícími tajuplné poselství o podstatě světa.

Za jediné odpoledne
bylo možné překonat vzdálenost několika světelných let
a přeci
zůstat ležet.

To bylo kdysi.
Teď už se na knihy jenom práší.