Synovec

„Teto? Tétó?!“ huláká Jitčin už tříletý synovec, momentálně visící z houpačky hlavou dolů.
„Ano, Péťo? Copak bys chtěl?“
„A proč nebydlíš tady s náma?“
„Protože já jsem doma u sebe, v Rubovce.“
„A to tam bydlíš úplně, ale úplně sama? A nestejská se ti po mámě nebo po tátovi?“
„Jenom občas. Ale žije tam se mnou spousta zvířátek, víš? Tak na stesk nemám čas.“
„Hmm. To mně by se po mámě teda stejskalo!“ v zamyšlení nakrčí čelo. Vzápětí spadne z houpačky rovnou na nos. „Au! Mamí!“
První záblesky rozumu se už objevují, prolétne Jitce hlavou, ale pudu sebezáchovy zatím ne.