Tíha

Jana si ještě pamatuje svou první návštěvu v Rubové zemi. Bylo jí sedm a moc si přála ji vidět na vlastní oči. Nakonec tam šla s maminkou. Zrovna vrcholilo jaro, příkopy podél cest se strakatily záplavou pestrobarevných květin. Potom došly až na hranice Rubovky. Maminka jí znovu připomněla, jak se má chovat, chytly se za ruce a běžely...

Jana si ještě pamatuje bezbřehou hrůzu, kterou pocítila při své první návštěvě Rubové země. Doma vrcholilo jaro, všechno kvetlo, hmyz bzučel a ptáci zpívali. Tady bylo ticho a bílo. Nikde žádná květina, včela, sýkorka. Přitiskla se k mámě a zoufale se rozplakala...