2. Černý jestřáb z pohádek

Fanred si přisedl ke svému starému známému a hospodská před něj postavila korbel piva. Jeho muži šli zatím obstarat koně a odnést zavazadla do pokojů.
„Než budeme pokračovat,“ zarazil host Fanreda, který už se nadechoval k otázkám, „zahodil jsem jméno, které jsem používal pod tvým velením. Ten meč prolil příliš mnoho deabartské krve a poslouchal rozkazy, které neměly být uposlechnuty.“ Poplácal jílec zbraně u pasu. „Nová čepel, nové já.“
„A jak si říkáš teď?“
„Dobrá otázka,“ zamyslel se a napil se čaje. „Od té doby, co jsem zahodil staré jméno, se mě na nové nikdo neptal.“ Pak pokrčil rameny. „Můžeš mi nějaké dát, jestli chceš. Jméno od tebe ponesu rád.“
Fanred na vteřinu zauvažoval, jestli to jeho společník myslí vážně, než si připomněl, s kým mluví. Jeho společník měl mnoho vlastností, ale zvyk vtipkovat k nim nepatřil. Připomínal mu příběhy z dětství, a to ho přivedlo na nápad.
„Mohu ti říkat Laivo?“
„Ten černý jestřáb z pohádek z plání? Proč ne? Laivo je dobré jméno. Laivo,“ převalil slovo ještě jednou na jazyku, jako by ho ochutnával.
„Co tady děláš?“ vyptával se Fanred dál. „Vracíš se domů?“
„Můj domov je na bitevním poli, veliteli. Když utichlo řinčení zbraní, přišel jsem o něj. Kromě toho, nový ollienský král zjednává spravedlnost. Dal popravit Rozetínače, slyšel jsi? On i všichni, co zbyli z jeho smečky, se zhoupli na oprátce. Kdybych se ukázal v hlavním městě, nejspíš bych skončil stejně,“ dodal a upil svůj čaj.
„Já se vracím,“ nadhodil Fanred.
„Já vím. Ale tvůj případ je přece jen něco jiného.“
Fanred se pousmál, ale dál téma nerozváděl. „Kam v tom případě míříš?“
„Do Slienny. Pro muže s mým talentem by mělo být snadné se tam na nějakou dobu ztratit.“
Ještě před deseti lety byla Slienna maličkou svobodnou zemí mezi dvěma většími královstvími. O krajinu, kde skály střídaly močály a močály střídaly neprostupné houštiny, nikdo příliš nestál, dokud na ni neupřel zrak bývalý ollienský král. Než se obyvatelé Slienny stačili rozkoukat, prohnala se jejich zemí ollienská armáda a dobyla je ve jménu svého krále. Jejich země sama je ale ochránila – žádný cizinec se v ní neorientoval dost dobře na to, aby ji dokázal skutečně ovládnout. Dodnes patřila Ollienu spíše jménem než skutečností. Laivo měl pravdu, pro muže s talentem přežít bylo snadné se tam ztratit.
„Můžeš se přidat k nám. Zítra vyrážíme tímhle směrem,“ navrhnul Fanred.
V Laivových jantarových očích se zablesklo. „To není nejkratší cesta odtud ke dvoru.“
„Právě proto mě tam nikdo nebude hledat. Náš nový král mi poslal vzkaz, ze kterého vyplývá, že ne každý je rád, že se vracím domů.“ Při té myšlence jako by se mu rozezpívala krev v žilách. V zajetí rozhodně nevyšel ze cviku a meč mu v ruce seděl stejně jistě jako před pěti lety, ale při představě, že konečně nebude jen pěšákem, posouvaným z jednoho bitevního pole na druhé, se v něm něco vzpínalo jako neklidný hřebec, nedočkavý vyrazit vpřed.
Laivo si jazykem navlhčil rty. „Myslíš, že by na tebe mohli zaútočit po cestě?“
„Rozhodně by to pro ně bylo jednodušší než se snažit zbavit se mě u dvora.“ Fanred skryl úsměv za okrajem korbelu. Moc dobře si pamatoval, co na tohohle černého jestřába platí.
„Čekáš potíže?“
„Nemůžu je zaručit.“ Dramaticky se odmlčel. „Ale ani vyloučit.“
„To je poctivá nabídka,“ vycenil Laivo zuby. „Připojím se k tobě, veliteli, alespoň na cestu přes údolí.“
Fanred zvedl korbel na znamení, že přijímá. Zvenčí zazněly hlasy, jak se rolníci vraceli z pastvin a slavnost začínala.