16. Tábořiště

Skupinky čítala asi deset jezdců a jeden povoz, a velel jí šedivý muž s jizvou, která se mu táhla z čela přes mléčně kalné oko až někam k uchu. Když uviděl na cestě dva cizince, vyštěkl rychlý povel a během chvilky Fanreda a Lycvu obklopili čtyři jezdci s napřaženými kopími. Lycva se stáhla blíž k Fanredovi, ale ten jí nevěnoval pozornost.
„Nechte toho,“ houkl podrážděně. „Juluene, takhle vítáte krajana po dlouhém zajetí?“
Starý velitel přimhouřil zdravé oko a pak zvedl ruku. „Odložte zbraně, to je Urozený Fanred!“ Vojáci couvli a Juluen popojel kupředu. „Říkali, že jsi mrtvý.“
„Neměl jsem k tomu daleko, ale přece jen trochu přeháněli,“ odvětil Fanred. „Ale i tak, pokud máte na tom povozu trochu místa, nebudu se zlobit.“
„Pro tebe vždycky, pane.“ Juluen se otočil v sedle a křikl několik rozkazů. Jeho muži se začali činit u vozu a Juluenův pohled padl na Lycvu, která stále postávala u Fanredova třmene. „Kdo je tohle? Tvoje zajatkyně?“
„Jmenuje se Lycva, svobodná krvepěvkyně z Ai Ciligh.“ Z jeho hlasu dýchalo napětí.
Juluen si povzdechl. „Další sliennská čarodějka. Půjde s námi nebo se radši vrátí do lesa?“
Lycva přemýšlela, jestli veliteli zostra odpovědět nebo odejít, jak se od ní očekávalo, ale Fanredova reakce byla rychlejší:
„To záleží na ní. Jenom na ní.“
Teprve teď se k němu otočila. Ve tváři byl bledý a oči se mu leskly, bez Laivovy pomoci se držel v sedle jen stěží. To mu ale nebránilo dívat se na Juluena přísně jako Pramáti na rozjívené děti.
Pak jeho pohled sklouzl k ní a v očích se mu objevila zvláštní vřelost. „Jak se rozhodneš? Doprovodíš mě ještě kousek?“
Kdovíproč jí připomněl bažinné kočky, oblíbené mazlíčky mezi kmenem Ai Hear na deabartské straně hranice. Dokázal být milý, skoro hravý, ale pokud ho něco rozladilo, v mžiku vytahoval drápy.
„Můj pane, obvykle do tábora nepouštíme…“ začal Juluen.
„Vděčím jí za svůj život,“ přerušil ho Fanred. „Což se nedá říct o nikom z ollienské armády. Nemám důvod tuhle skutečnost zmiňovat před králem – zatím.“
Lycva sice nechápala podstatu výhružky, ale Fanredův tón a výraz nenechával nikoho na pochybách ohledně její vážnosti. Juluen mimoděk přitáhl otěže, až jeho kůň pohodil hlavou.
Je sám a sotva se drží zpříma, ale i tak před ním couvá muž, který má za sebou deset vojáků. Ne, pomyslela si, tohle není žádná bažinná kočka, tohle je horský panter.
Náhle se v sedle zakymácel a narovnal se až na poslední chvíli. Lycvě ale neušlo utlumené bolestné zasténání.
„Půjdu s tebou do tábora,“ vyhrkla rychle, „jen si nech pomoct dolů a polož se na ten povoz, než si ublížíš ještě víc.“

*

Lycva, která nebyla žádný velký jezdec, se nakonec posadila na kraj povozu vedle Fanreda. Juluena na Fanredovu žádost jel vedle vozu, a Fanred se ho začal vyptávat na lidi a místa, o kterých Lycva nikdy neslyšela. Velitel nejdřív odpovídal co nejstručněji, ale když Fanred projevil pochopení pro potíže se zásobováním vzdálenějších táborů a slíbil, že na to upozorní krále, velitel pookřál a brzy se rozpovídal. Když zastavili na oběd, Fanred už si s ním povídal jako starý známý a žertoval i s ostatními vojáky. Lycvy si nikdo příliš nevšímal a ona kromě ošetřování Fanreda skoro nepromluvila.
V době, kdy slunce pomalu klesalo ke vzdáleným kopcům, je cesta dovedla k zákrutu řeky. Na jednom břehu se vypínal šedivý útes, proděravělý nespočtem jeskyní. Ještě před měsícem by tam hořely ohně a hemžil by se tam celý kmen, ale dnes bylo Zimoviště tiché a opuštěné. Ta hrstka lidí, která tam zůstávala celý rok, se skrývala v nitru skály.
Přes řeku proti Zimovišti řeka obtékala malý pahorek, obkroužený ježatou palisádou z naostřených kůlů. Za ní se rýsovaly střechy dvou nebo tří chatrčí a špičky stanů. Právě tam jejich výprava zamířila. Projeli bránou a vojáci za nimi zavřeli. Lycva polkla, i když to najednou šlo ztěžka. Kdyby se teď někdo rozhodl…
Něco se zlehka dotklo její ruky. Trhla sebou a pak si uvědomila, že je to jen Fanred a že se na ni usmívá.
„Dokud jsem tady, nic se ti nestane,“ řekl tiše.
Povoz zastavil uprostřed tábora a Lycva pomohla Fanredovi dolů. Všichni ollienští se zastavovali a zírali na ně, jeden či dva dokonce s otevřenými ústy. Nejdřív si Lycva myslela, že je to kvůli ní, dokud si neuvědomila, že všechny oči se upírají na Fanreda. Zpráva o jeho smrti se musela rozšířit, protože většina vojáků se tvářila, jako kdyby se mezi nimi zjevil duch.
Obrátila se k Fanredovi a chtěla pronést nějaký vtip, aby trochu odlehčila tíživou atmosféru, ale přes jeho rameno zahlédla několik velkých dřevěných klecí. Nejdřív ji napadlo, že jsou asi na zvířata, ale pak zahlédla lidskou ruku, svírající mříž.
U nejvzdálenější klece se něco dělo. Dva vojáci ji otevřeli a na popud třetího muže z ní vytáhli mladíka. Jak se jim bránil, světlo zapadajícího slunce odrazilo od korálků v jeho vlasech. Korálků, které v tomhle kraji nosili jen Ai Ciligh, Lycvini soukmenovci.