Venku je stále ještě tma, když vstanu z postele. Potichu se obléknu, abych neprobudila mého spolunocležníka. Jestli o něco nestojím, je to nutnost vysvětlovat, proč se chci vytratit bez rozloučení.
Když vyjdu na ulici, studený vítr se mi opře do tváří. Je to svým způsobem osvěžující.
Nevím, kolikrát jsem se již takto plížila z bytu mé náhodné známosti. Stále se snažím najít někoho, kdo by byl schopen odemknout zámek k mému srdci a tím ho probudit k životu... ale po každém selhání je to o něco horší.
"Možná bych měla zajít k zámečníkovi," zažertuji, avšak úsměv mi odumře na rtech.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit