Ostré sluneční paprsky se jí zabodávaly do nahých ramen a její kotníky omývaly přicházející vlny. Vzduch byl vlhký a těžký, provoněný solí. Na sobě měla dvoudílné plavky a pareo, které kolem ní vlálo ve vánku. Tohle bylo její oblíbené místo, kam utíkala vždy, když měla příležitost. Tady mohla zapomenout na své problémy a být konečně sama sebou.
"Honzo, jdeme na oběd, jdeš s náma?" známý hlas ji vyrušil z myšlenek. Pomalu otevřela oči. Byla znovu v kanceláři. Na sobě měla oblek. Váha reality na ni dopadla jako hromada cihel.
"Ne, najím se dneska tady," odpověděla rychle. Už neměla sílu předstírat.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Chvilku mi to trvalo, ale
Smrtijedka
Chvilku mi to trvalo, ale jsem tam, pochopila jsem a bylo mi z toho na chvíli intenzivně smutno. Moc povedené.
Střet s realitou, který mě
Birute
Střet s realitou, který mě dostal, hned jak jsem ho četla, ale zapomněla jsem dát komentář, protože jsem chtěla napsat něco oduševnělého. Tak aspoň teď, i když pořád neoduševněle.
Moc
tif.eret
povedené.
Hustý!
Vé eŠ
(Nechci tak skvělej drabble smáznout jen jedním - navíc častokrát pofidérně vyznívajícím - slovem, ale po dočtení se mi ozvalo v hlavě a potom ještě několikrát dokola jako ozvěna.)