Amedeo a Venuše

Táta povídá, aby nešmíroval. Nebo aspoň ne tak nápadně, a to trochu obrousí hrany, protože Amedeo ví, že táta kouká taky, jenomže jeho ukrejvá ten šviháckej širák.

Amedeo z písku plácá výtvor, co začíná jako umná replika brutalistní vily Ronconi v Římě. 

Koukne. Jak zlatý světlo klouže Venuši zrozený z mořský pěny po oblince zadku. 

Světlo a stín je základ všeho, táto, chce se mu říct, protože o umění už něco ví, i když je mu jen jedenáct. A taky ta statná, dospělá holka se Amedeovi vážně líbí. I to je základ všeho. O tom zas už něco ví táta.