Já zvoním...

Táňa se zívnutím koukla na mobil. Celé odpoledne neustále drnčel a drnčel. Ona ale neměla vůbec na nikoho náladu, a tak ho nechala, tak jak je.
Doby, kdy mobil byl jejím nejvroucnějším přáním, dávno minuly. Zrovna tak už ani neměla potřebu každý rok měnit typ. Na paušálu by byla bývala prodělala, protože s kreditem dvou set korun vystačila i na tři měsíce.
Teď ji už mobil opravdu otravoval, říkala si, že by dost možná bylo lepší ho zvednout, aby měla pokoj, ale… Počkala, až mobil dozvoní a v pauze si nastavila na volání klidnější melodii, aby měla kulisu na učení…