Katastrofa

Vichřice nemilosrdně ničila všechno, co se jí připletlo do cesty.
„Říkala jsem to! Říkala jsem, že přijde katastrofa!“ křičela fififjonka, ačkoliv si byla jistá, že ji nikdo neslyší. Odpovídalo jí jen kvílení větru. Aspoň ten jí dal za pravdu.
Ráno byla bouře pryč a s ní i veškerý fififjončin majetek. A fififjonka si najednou uvědomila, že tahle spoušť má v sobě cosi poetického.
Podívala se na porcelánové kotě, které pořád pevně svírala v tlapkách, a připadalo jí, že i ono vypadá docela spokojeně. Zahleděla se do těch malých černých oček. Zdálo se jí, že mezi hučením vln zaslechla souhlasné zamňoukání.