Stínohry

Krčila se v šeru deky jako štvané zvíře skryté v koutu své nory. Ta deka byla jako kouzelná stěna zadržující svět; za ní byly dveře a za dveřmi hlasy. Ty věčně se hádající hlasy.
Maličká.
Pod deku vklouzl stín - představovala si, že tam vklouzl, o odstín tmavší než tma. Měl tvar klíče - jen ona mohla odemknout tuhle stěnu. Ten stín byl deštník před deštěm slov pronesených ve vzteku, oči, které nemají důvod k pláči, ruka, která nebila, ale hladila.
Maličká. Malá.
Stín ve tmě pod dekou.
Neublíží ti, neublíží. Tady jsi schovaná přede všemi. Neublíží.
Aspoň dokud se dveře neotevřou.