Byl jak růže

Byl pro něj jako růže. Voněl téměř božsky a každé přičuchnutí ho odnášelo kamsi do neznáma, kde byli jen oni dva. Možná i déšť? Nevěděl. Krásný jak okvětní lístky, ale nikdy neuvadal, lety se rozvíjel víc a víc. A bodal. Úsměvem, pohledem, někdy i tím, co říkal. A ano, tím, co dělal. Remus se někdy nemohl rozhodnout, jestli je spíš jako rudá růže nebo růže černá. Black jeden. Miloval ho.
Nikdy nezapomněl. A když přišel z vězení, byl pořád jako růže. Usušená, visící na okně. Ale pořád tak zatraceně voněl.
Neměl hrob. Jen sentimentální růže ve váze a zoufalý pohled.