Chceš si hrát?

Nevím čím to je, ale kdykoli vejdu do téhle kanceláře, už je tady zas. Útržek vzpomínky na Eton. Na horkou chvilku strávenou na koberečku, když vycpaný jestřáb z kabinetu profesora Learyho zničehonic, (samozřejmě sám od sebe), lehl popelem.
M už na mne čekala.
Usmívala se. Jako lvice, co by vám mohla ukousnout hlavu, kdyby to bývalo bylo podle předpisů.
„007. Jistě už tušíte, proč jsem si vás nechala zavolat.“
Koukal jsem na ni jako Le Chiffre těsně před tím, než vynese trumf. Něco mi říkalo, že vrátit Q všechny formuláře potisknuté kopií Cardiffského telefonního seznamu možná nebyl ten nejlepší nápad.