Srdce ze skla

Když naše dodávka přejela stodvacátý kilometr dálnice D1, začali jsme se s Hnusákem přetahovat, kdo vybere hudbu na dalších třicet minut jízdy. Zbytek kapely nás ignoroval, přeci jen už je to po těch letech nijak nepřekvapilo.
„Blondie, Blondie“ křičím.
„Ti seru, dej tam Agnostic Front, vole“ nepříjemně ječí Hnusák.
Udeřím ho mezi levé ucho a oko. A pak smyk, hluk, kouř, bolest, ležím na asfaltu. Tma.
A pak jí vidím, je zářivá, ne taková jako dnes, ale jaká byla v roce ‘77. Nádherná, štíhlá, s platinovými vlasy. Skloní se ke mně a políbí. Debbie Harry. A já se znovu nadechnu.