Už brzy...

Svléknu si župan a postavím se před zrcadlo. Lesklá plocha mi vrací můj obraz. Ukazuje propadlou prohlubeň břicha, vystouplá žebra a kosti, snažící se prorazit kůži. Nespokojeně se zamračím nad tím příšerným pohledem a zahalím se, nemůžu se na sebe ani dívat. Věděla jsem, že nemám jíst to jablko! Jsem morbidně obézní a vím to. Vidím každý z těch vyděšených, zhnusených pohledů, je mi jasné, že si jejich majitelé říkají, jak může něco tak nechutně vyžraného vylézt na ulici.
Ale už jsem blízko. Dám si dvoudenní půst a budu víc cvičit. Ještě pár kilo dolů a moje tělo bude perfektní.